Co vám chce říci sedm amerických zdravotníků

11. 12. 2020

Spojené státy v těchto dnech zaznamenávají více než 3000 lidí denně umírajících na covid-19. Zde je svědectví šesti zdravotních sester a jednoho zdravotního bratra z amerických nemocnic, z jednotek intenzivní péče. Zaznamenal je list Washington Post. 

Kori Albi, 31

Naši zdravotníci propadají nemoci. Naši lékaři propadají nemoci. A nákazu nemají z nemocnice. Nákazu mají z komunity. My máme skoro štěstí, že se staráme o koronavirové pacienty, protože víme, že to jsou ti nakažení. Máme všechny ochranné prostředky. Jít ven do komunity je ale děsivější než chodit do práce v nemocnici. Protože v komunitě nevíte, kdo je nakažený.

Virus vyvolal pocit izolace. Covidová jednotka je v izolaci. Všechny dveře jsou zavřené. Všechny místnosti mají negativní proud vzduchu. Naši pacienti vidí jen naše oči skrze štít na obličeji a nad rouškou.

Množství rodin nechce s pacienty komunikovat prostřednictvím Zoomu, protože je to nepohodlné a moc to nejde. Zvlášť když jsou pacienti pod sedativy a intubováni. Slyší nás? Neslyší nás? I jako zdravotníci máme pocit, že mluvíme do zdi. Ale mluvíme na ně, jako kdyby byli při vědomí.

Jedna pacientka chtěla, aby jí syn zazpíval. Myslím, že jsem strávila asi hodinu, jak jí hrál na kytaru a zpíval. Zpíval jí většinou nábožné písně.
 

Smrt je strašně intimní záležitost, které se normálně účastní množství příbuzných. To všem pomáhá tím projít. To všechno zmizelo. Teď se musíme snažit utvářet ty vztahy telefonem. Je to traumatické. A dlouhé. A většina lidí je bez kontaktu příbuzných. Je to pomalá, osamocená smrt.

Počet úmrtí na covid je obrovský. Jako zdravotníci jsme se naučili zvládat smrt, ale teď umírá v krátké době tak obrovské množství lidí, že vás to zahlcuje. Měla jsem pacienta, s nímž jsme dělali hovor přes Zoom. Bydlela u něho jeho čtyřletá vnučka. A všichni se rozbrečeli. Dědeček byl intubován, takže nemohl mluvit. Ale díval se po místnosti. Ale ta nevinnost té holčičky. Říkala, "Dědo, přijď domů. Mně se po tobě stýská, dědo. Mám tě ráda, dědo."

Catie Carrigan, 28

Jsou tu pacienti, kterým není o moc víc než dvacet anebo třicet a myslím si, že to jsou ty nejtěžší případy. Oni mají rodiny a oni mají děti tak jako já, a je obtížné přijít do práce a starat se o ně. Když víte, že mají chodit na vejšku, mají se chystat na svatbu, mají mít děti a namísto toho leží v nemocnici na lůžku napojení na ventilátor a bojují o život.

Mají před sebou celý život a teď jsou zkoseni touhle nemocí, o níž si všichni myslí, že je to hoax, že neexistuje, a pak zemřou.

V nemocnici už nejsou na intenzivní péči žádná lůžka. Vůbec žádná. Dáváme lidi na pohotovost, dáváme je na pokoji pro pacienty po umrtvení, máme pacienty na chodbách. Samozřejmě na pohotovosti musejí lékaři a zdravotníci ošetřovat pacienty s traumatem, pacienty z dopravních nehod, pacienty se střelnými zraněními. Takže je to pro ně nesmírně složité.

Prostě tady vůbec není místo. A to se mi zdá, že lidi vůbec nechápou. Když nepracujete ve zdravotnictví, nevidíte, co se děje, ale my vidíme to nejhorší. Je pro nás těžké to lidem sdělit, protože nám nechtějí věřit, ale - věřte nám. Opravdu nám věřte.

Alison Wynes, 39


Brečím každý den, když jdu do práce a brečím každý den, když jdu z práce k autu.

Vybrečím se, než tam dojdu, a pak pracuju a jsem v pořádku. A pak jedu domů a brečím cestou domů. A pak přijedu domů a dělám maminku.

Moje devítiletá dcera se často ptá: "Mami, kolik pacientů tam bylo dneska? Mami, kolik nemocných pacientů tam byla? Jsi v bezpečí? Bylo všechno v pořádku? Musíš jít zase do práce? Kolik pacientů"? Ona to chápe.

Myslím, že lidem nedochází, že to není jen ten obrovský počet těch pacientů, ale je to to obrovské množství péče, kterou potřebují, je to daleko intenzivnější péče než pro normálního pacienta na jednotce intenzivní péče, protože jim začne být velmi, velmi rychle, velmi, velmi špatně.

Musím říct, že já mám strach, a dosud jsem nikdy v práci strach neměla. Mám strach, že to nezvládneme.

Chybějí nám lidské zdroje. Můžeme ustlat lůžko, můžeme najít ventilátor, máme ochranné prostředky. Ale to, že máme nedostatek zdravotníků, proto už čtrnáct dní v noci pořádně nespím a každý den je mi z toho špatně.

Nemyslela jsem si, že to touhle dobou skončí, ale netušila jsem, že to začne být tak děsné. Netušila jsem, že to bude zuřící požár. Nejsme na to vůbec připraveni, no, ale holt, jsme v tom.

Až to skončí, vezmu děti na pláž, nebo tak.

Luisa Alog Penepacker, 51

Starám se bohužel o hodně manželských dvojic. V jednom případě byl manžel, který měl jako první pozitivní test, ale jeho případ byl mírný. Jeho manželka byla trochu těžší případ. Skončila na naší jednotce.

Manžel skončil v nemocnici o den později. Když jsem tu manželku přijímala, byla zděšená, zejména protože věděla, že její manžel je o patro výš v jiné jednotce. Nemohla dýchat. Chytla mě za ruku a podívala se na mě. Zeptala se: "Umřu?" Já vůbec nevěděla, co jí mám na to říct. Tak jsem odpověděla, "Já to nedopustím." A tak jsme pokračovali. Ale bohužel, druhý den byla intubována.

Pak mě poslali nahoru do jednotky, kde byl její manžel. Byl rád, že jsem mluvila s jeho manželkou. "Vy jste se mi starala o manželku, jak je jí? Prý jí není moc dobře." Taky jsem nevěděla, co mu mám říct. Řekla jsem: "Víte, že se o ní opravdu staráme. Opravdu se o ní dobře staráme." A on si skutečně oddechl. Řekl: "Jsem tak rád, že někdo, kdo jí viděl, tu se mnou teď mluví." To mě dojalo.

Ona umřela. O pár dní později manžela propustili, šel domů. Nevím, jak se s tím vyrovnal. Neměl možnost jí vidět, než umřela.

Máme na hlavě osobní purifikační respirátory - jsou to obrovské konstrukce, z nichž vede hadice do přístroje, který máme připevněný u pasu, a vypadáme jako astronauti. Pro příbuzné pacientů to může být děsivé. Občas nevíme, kam dřív skočit. Procházíte halou a vidíte spoustu pacientů na ventilátorech. Slyšíte, jak přístroje pípají. Lidi neustále pacienty kontrolují. Je to spousta rušné práce.

Netušíte, co máte říkat příbuzným. Co můžete říct?  Říkám jen: "Je mi to líto." Ani je nemůžete obejmout. V minulost jsem příbuzné mohla obejmout, ale s tím vším zařízením na těle to teď nejde.

Když mají pacienti strach, držím je za ruku, i když mám rukavice. Dívám se jim co nejvíce do očí, protože to je to jediné, co je vidět. Nejsou vidět naše tváře. Snažím se usmívat se očima a držet je za ruku, když to potřebují.

Tammy Kocherhans, 41

Tihle pacienti jsou úplně jiní než jsou typičtí pacienti. Jsou velmi složití. Jejich stav se může změnit za zlomek vteřiny. A pro zdravotní sestru je to velmi obtížné, když se o ty pacienty upřímně staráte. Zjistila jsem, že jsem emocionálně vyčerpaná. Fyzicky jsem byla úplně na dně. A začala jsem se ptát, zda vůbec můžu dál pracovat jako zdravotní sestra, protože to už bylo nad mé fyzické schopnosti.

Pracovala jsem tam v den, kdy přišel jiný zdravotník, byl to vojenský veterán, a ten řekl, že je to jako válečná zóna, a tím jsem tomu porozuměla. Kontaktovala jsem jednoho svého dobrého přítele, taky veterána, a on řekl: Já medituju a dělám jógu.

Tak jsem to taky začala dělat a od té doby ty emocionální krize už zvládám, stejně jako tu fyzickou bolest práce po tolik hodin. Často obracíme pacienty na břicho, je jim tak líp. A to zní, že je to docela jednoduché, jenže udělat to, ono to potřebuje tým minimálně pěti lidí. Je to nesmírně fyzicky náročné, Bolí to. A to já cvičím s činkami!

Když to jde dobře, v osm hodin večer sedím v autě na parkovišti a uvolňuju se z toho, co se během dne dělo. Co jsem udělala dobře? Zameškala jsem něco?

Pro mě je strašně frustrující, když jdu do ulic v dny, kdy mám volno, a lidi nenosí roušky nebo mi říkají, jak to, že nemohou chodit do práce, anebo mi tvrdí, že žádná pandemie neexistuje. Je to naprostý nedostatek respektu vůči té práci, jíž my zachraňujeme životy, že si lidí myslí, že žádná pandemie není.

A opravdu bych chtěla mít možnost, aby lidi šli se mnou do práce, aby viděli to, co vidím já. Aby cítili, jak vás bolí nohy, že si přejete, aby vám upadly, protože tolik hodin stojíte na betonu. Bolí vás záda, protože na sobě máte zařízení, které vám zachraňuje život - abyste mohli zachránit životy jiných lidí. A bolí vás hlava. Nikdy v životě mě tolik nebolela hlava, protože část toho zařízení máte na hlavě a po dvanácti hodinách je to tak velký tlak, že vás začne bolet hlava a jste dehydrovaní.

Pamatuju se, že začátkem pandemie jsem vešla na pokoj a tenhle mladý pacient tam brečel a ptal se mě, jestli umře. A já mám děti - teenagery.- Pro mě to bylo děsné, protože ten pacient byl sám, protože jsme minimalizovali kontakty, protože jsme se nechtěli nakazit. Ten pacient se začal v té posteli klepat. Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem ho objala, protože bych chtěla, aby to někdo udělal pro mé děti. To byl můj první pacient, kterého jsem takhle objala. A od té doby už jich bylo mnoho.

Nate Smithson, 28

Před několika týdny jsem byl s manželkou na večeři. A najednou jsem utrpěl záchvat paniky a schoval jsem se na záchodě a zůstal jsem tam půl hodiny. Netušil jsem, co to způsobilo. Tehdy se mi to stalo poprvé. Ale od té doby se mi to stalo už mockrát, když je pocit úzkosti a stres naprosto nezvládnutelný. Tak se musím jít na chvíli schovat.

Mít rovnováhu mezi prací a životem, to je něco, co bývalo možné. Teď už to možné není. Usnu a zdá se mi o mých pacientech.

Když jsme dostali do nemocnice v únoru našeho prvního koronavirového pacienta, na jednotce intenzivní péče, mysleli jsme si všichni, že je to tak trochu vtip. Měl jsem tohohle pacienta, a on tam seděl na pokoji a díval se na televizi. Říkal: "Jsem v pořádku, nevím proč blázníte." A já jsem si myslel totéž. A pak o pár hodin později, on vstane a chce jít na záchod a já se dívám na jeho monitor. A ono to poklesne k devadesátce. 92 je absolutní minimum (=množství kyslíku v krvi). A pak to začne klesat na 70. A pak na 60 a 50. A to je nebezpečná oblast. To vám začnou odumírat mozkové buňky.

Vběhl jsem do toho pokoje. Hodili jsme ho zpět na lůžko a propojili na něho všechen kyslík, co jsme na tom pokoji měli, všechno jsme zapnuli, museli jsme ho okamžitě intubovat. A asi o hodinu později se začal z toho trochu dostávat. Ale byl pod sedativy, byl na ventilátoru. Všechno bylo horší. A v tu chvíli si člověk uvědomí, A sakra, tohle je vážné. Tohle je něco jiného. V životě jsem nic takového neviděl.

Když pacientovi přestane tlouci srdce, nebo když přestane dýchat, vyvoláme modrý kód, a to do pokoje přijde lékař respirační terapeut, sestry, všichni. Rytmicky mu tlučeme na srdce, děláme akce poslední záchrany. O pět minut později začne pacient dýchat. Vrátíme se k své normální práci. O dvacet minut později se to stane znovu. Začneme znovu stlačovat mu srdce. Používáme léky, abychom ho rychle dostali zpět k životu.

Přijde manželka. Já vysvětluju: "Abyste věděla, už se to stalo několikrát. Může se to stát znovu. Pokud se to stane, musíte odejít z místnosti." A jak to vysvětluju, tak se to stane. Nemá tep. Netluče mu srdce. Tak jí požádám, aby odešla. Všichni přiběhnou a začneme znovu. Děláme to skoro dvě hodiny: stlačování srdce, léky, šoky na srdce.

Nakonec rozhodne lékař, kdy  přestaneme. Říkají tomu doba smrti. Ale typicky v takových situacích, kdy je to neočekávané a náhlé, chtějí zajistit, aby všichni mohli jít večer domů s pocitem, že udělali všechno, co bylo v jejich silách. Po hodině úsilí se lékař obrátí na všechny v místnosti a zeptá se: Má někdo problém s tím, jestli přestaneme?

Neměl jsem s tím problém, ale podíval jsem se z okna a tam je ta pacientova manželka a dívá se na nás. Seděla tam celou hodinu a dívala se na  nás a nikdo nic neříká.

Tak jsem je požádal, abychom pokračovali.

Tak jsme pokračovali. Ještě skoro celou další hodinu a pacienta se nám zachránit nepodařilo. Zemřel.

Ale pro mě bylo důležité pokračovat. Aby jeho manželka věděla, že jsme udělali všechno.

Vždycky když usínám, pořád vidím její tvář, jaksi ji mám vpálenou do mozku, vidím jí, jak tak sedí a dívá se na nás - a to mě ubíjí.

Kahlia Anderson, 32

Ukončila jsem školu pro zdravotní sestry v květnu 2019. Pak jsem měla dvacetitýdenní orientační program, takže jsem tady v té nemocnici začala pracovat 12. ledna 2020. Pandemie přišla koncem února.

Ve škole jsem měla největší strach z toho, že udělám nějaké zdravotnické chyby, že nebudu všechno umět.

Když jsem dostala svého prvního pacienta s covidem, říkala jsem si, že museli udělat chybu, že takového pacienta dali do péče mně, která jsem byla úplně nová. Chtěla jsem dostávat jen pacienty, kteří byli před propuštěním.

Jenže od začátku pandemie už takové pacienty nemáme. Všichni mají covid, všem je špatně, všichni jsou intubováni nebo se blíží intubaci.

A já jsem chtěla postupně získat pořádné zkušenosti, pomalu si to vybudovat a pomalu se zlepšovat. Ale ono to tak nebylo. A mně to dnes nevadí. Jsem za tu zkušenost vděčná. Nepřeju tuhle pandemii nikomu. Ale jako zdravotní sestře, to jsou pro mě jedinečné zkušenosti. Jsem proto lepší zdravotní sestra.

Na začátku jsme hodně brečeli, teď už ne tolik. Hodně jsme nezvládali, když umřel někdo mladý. Když umřel někdo, komu bylo kolem dvaceti. To je opravdu těžké. Protože si říkáte: ten měl celý život před sebou. Takový mladý život, a už tady nejsou. Kvůli viru. To je těžké. To je velmi těžké.

Ale teď je to - to je příběh už skoro každého.

Kompletní článek v angličtině ZDE 
1
Vytisknout
4359

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2020