Monitor Jana Paula: O stárnutí a věčném zdraví s Janou Bryjovou

24. 2. 2022

 

Jana Bryjová: Dnešní narcistická doba zaměřená na zdraví, krásu a úspěch popírá všechny přirozené neduhy, jako je stárnutí, fyzické a psychické chátrání organismu a nakonec i smrt. Vnímá je jako selhání a ne jako přirozený proces. Naše nabubřelé ego si dělá výsadu k ovládnutí sil, před kterými minulé generace měly respekt. Staří Řekové třeba myšlenku pokroku příliš neschvalovali. Starověcí mniši mívali na stole lebku k připomínce naší konečnosti. Michel Mantaigne byl přesvědčený, že člověk by měl mít z pracovny výhled na hřbitov, aby zbystřil myšlenky. Konfrontace se smrtí sice vyvolává úzkost, ale má potenciál nesmírně obohatit život.

Jan Paul: Jde o to, jak věci pojmenujeme, protože jak je pojmenujeme, tak je také chápeme. Když za slova přirozené neduhy dosadíme slova fyziologický proces, jde hned o něco jiného. Neduhy vnímáme jako nemoc, kterou je třeba léčit, a které je nutné se zbavit, zatímco fyziologického procesu se zbavit nelze, ten se prostě děje, probíhá, je to něco, co lze ovlivnit jen trochu, do určité míry. Proces stárnutí můžeme zbrzdit, nebo zrychlit, či vylepšit, ale ne zastavit. To všechno víme, jen zapomínáme na to, že v procesu stárnutí je uložena informace, kterou tam člověk nevložil. A tato informace je naprogramována tak, aby se dělo to, co se má v procesu stárnutí dít. Můžeme ale zlepšit důsledky stárnutí, které se projevují různými neduhy, a to je prostor, kam můžeme vstupovat. Řekla jste, že konfrontace se smrtí má potenciál obohatit život, jak?

Jana Bryjová: Smrt nás konfrontuje s otázkou smyslu života. Uvědomíme-li si, že máme limitovaný čas, který nemůžeme měnit, může nás to naplnit zodpovědností za smysluplné využití času, který nám zbývá. Od začátku směřujeme ke konci a tato neúprosnost má jedinečnou schopnost kultivovat náš život. V buddhistické tradici je myšlenka pomíjivosti výrazně přítomna. Život je vnímán jako neustálá přeměna. Pojem aničča označuje pominutelnost a nestálost jako základní životní princip. Freud ve své eseji O pomíjivosti popisuje letní procházku básníka a psychoanalytika, kdy básník hořekuje, že veškerá krása je odsouzena k zániku a zmaru, že všechno, co má rád, ztrácí zánikem cenu a Freud oponuje, že je to právě naopak. Omezené možnosti určitého potěšení zvyšují jeho hodnotu. Je nepochopitelné, že by představa pomíjivosti krásy měla znemožňovat radost z ní. Skutečnost pomíjivosti a dočasnosti ji zhodnocuje. Na tyto hluboké pravdy v dnešní době zapomínáme. Přivlastňujeme si něco, co nám nepatří. Staří Řekové se před hybrid, tedy pýchou lidského vědomí, měli na pozoru.

Jan Paul: Použila jste slova „zapomínáme hluboké pravdy“, to znamená, že zapomínáme poznané pravdy. Pokud vyslovíme hodnotící úsudek, lze předpokládat, že alespoň trochu známe hodnotu toho, co lidé zhodnotili jako hluboké. Lidé vědí, že například milovat druhého nezištně je čistá krása, jejíž prožitek nemůže znehodnotit vědomí konečnosti toho, koho milujeme. Střet konečnosti s úsilím člověka překonat ji duchovně, je přítomná v každé lidské činnosti, je základem žití, umění a myšlení. Důkazy nalezneme ve světových galeriích, v knihovnách, všude kolem nás. To jsou informace, které známe. Zajímá mě, proč na tyto hluboké pravdy zapomínáme. Proč si chceme přivlastnit něco, co nám nepatří. Naznačujete pýchu, jinými slovy nepokoru, není to ale třeba jen obyčejná zvědavost? Například Eva, díky zvědavosti, přivedla lidstvo do prvotního hříchu (smích).

Jana Bryjová: Rozumná míra zvědavosti posouvá lidstvo k prohloubení poznání. Znepokojující je, že ztrácíme napojení na hlubší pravdy, na náš duchovní rozměr. Všechna velká náboženství chovají respekt k tajemstvím bytí, tento spirituální rozměr dnes považuje Západ za přežitek a archaismus. Člověk se zredukoval na biopsychosociální entitu bez transcendentního přesahu. Podnikáme výpravy k omlazení buněk, prodloužení života a směřujeme k dosažení nesmrtelnosti. Toto úsilí, které vede jen ke zjednodušení života, je ale cestou ke vzdálení se od jeho podstaty. S vaničkou vyléváme i dítě. V minulosti se naši předkové vyrovnávali se strastmi života tím, že je přijímali do svých životů. Dnes si člověk přisvojuje roli tvůrce a má vizi odstranit utrpení. Utrpení a smrt, měla v životech našich předků nezastupitelnou roli. Žili své příběhy s vědomím konečnosti, která byla přijímána jako přirozená součást života a utrpení dávalo životu jedinečnost. Byli formováni tím, čím žili. Dovedeme si vůbec představit, co bude zhodnocovat náš život, když nám vědecko-technický pokrok umožní odstranit všechny nepříjemnosti stárnutí a perspektivu smrti zastíní nepomíjející mládí?

Jan Paul: Když nebude člověk respektovat žádné hranice, nebude mít nic, vůči čemu by se zrcadlil. Z psychologického hlediska mu zůstane jen deprivace, frustrace, protože ať bude dělat cokoliv, vždy narazí na překážky, a to v sobě. V jistém smyslu se stává člověk překážkou sobě samému, protože omezuje cítění, prožívání, intuici a respekt k tajemství. Říká se, že pýcha předchází pád. Pýcha přivádí západního člověka na rozcestí, z něhož je možné pokračovat jen jedním směrem. Obávám se, že k tomuto rozcestí lidstvo právě přichází. Chceme mít vše pod dohledem, všechno chceme korigovat, přizpůsobovat sobě, všemu dění vnucovat svoji vůli, a nakonec chceme vstupovat i do takové přirozenosti, jakou je stárnutí a smrt. Jinými slovy, lidé ztrácejí smysl pro proporčnost, vyváženost, pro míru věcí a to je vede k extremismu. Mírou všech věcí byl kdysi pro lidi v určité části světa hebrejský Bůh, k němu se lidé vztahovali jako k hodnotě, která je převyšuje. Z toho logicky vyplívá, že pokud člověk nemá nic, k čemu by se vztahoval, nutně se začne bít v prsa a pyšně začne používat to známé zájmeno Já. Já, tvůrce, já ten, kdo bude rozhodovat, třeba o smrti. Vidíte nějakou cestu záchrany?

Jana Bryjová: Lidé to nechtějí slyšet, ale záchranou může být právě to, čeho se nejvíc bojíme, krize. Když nás životní situace vystaví nepohodě, když budeme nuceni opustit pohodlí západního světa, ve kterém jsme se usadili. Pak je šance, že se tváří v tvář propadu dotkneme obnaženého života a opustíme jeho karikaturu, ve které jsme se uvelebili. Takhle to funguje na úrovni jednotlivce i společností. Blahobyt nás ukolébal v infantilní pozici. Zbavujeme se osobní odpovědnosti a delegujeme ji na stát. Připadá nám to jako oprávněný nárok, že se stát, jako velký otec, o nás postará. Je to pozice adolescenta, který dělá všechno proto, aby se navenek jevil jako svébytný a samostatný, ale při nejbližší krizi hledá pochopení a útočiště u svého velkého otce. Právě krize, v níž přestanou fungovat ověřené strategie, je tou příležitostí ke změně.

Jan Paul: Možná by stačilo, kdyby si lidé položili jednoduchou otázku: Stane se něco, když člověk zmizí z povrchu Země, nebo když dokonce celá Země zmizí v té miliardě Sluncí a galaxií? Musí dojít i s vědomím všech těch vědeckých poznatků k tomu, že se nestane vůbec nic. V tom nekonečném nekonečnu se nestane nic významného, když lidé přestanou existovat. Zhola nic, prostě nebudeme, a když si toto lidé uvědomí a procítí, tak nutně musejí dojít k tomu, že existence člověka a život sám je z tohoto důvodu něco velmi výjimečného a vzácného, co si zaslouží úctu a ochranu. Konečnost byla pro myslícího člověka vždy výzvou ke hledání možnosti, jak tuto určenost překonat. Nesmyslná je ale představa zachovat nesmrtelností stávající skutečnost, myslet si, že by bylo dobré být tu napořád v podmínkách, které nám právě vyhovují. Proto mělo a má svůj význam křesťanství, protože člověk sám sebe nespasí. Jak se také může spasit, když sám sebe nevtělil (smích). Včela „ví“, že musí opylit květ, ale už neví, proč to tak musí být. S lidskou buňkou můžeme dělat cokoliv, ale nikdy se nedozvíme co, nebo kdo ji naprogramoval tak, aby věděla, jak se má chovat. Můžeme ji přeprogramovat, ale prvotní, do ní vložená informace, je tajemství, které zůstane nepoznané.

Jana Bryjová: Proto je důležité s pokorou přijmout cyklus života a tvořivě prožívat jeho stádia. Narcistická doba se svou orientací na výkon a na ego tento proces ztěžuje. V poslední době vyhledávají terapii úspěšní lidé, senioři, kteří překročili výkonnostní zenit. V produktivním věku byli úspěšní, stáli v čele velkých podniků, a na úspěchu a výkonu postavili svoji identitu. Úbytek sil, entuziasmu a energie prožívají jako osobní neúspěch, zažívají pocity ponížení a selhání. Nestačí držet krok s mladší generací, proto se cítí nepotřební, upadají do deprese, mají pocit, že ztrácejí smysl života. Terapii vyhledávají s cílem naplnění infantilní touhy po návratu ztracené kondice. Jung zastával názor, že je stejnou pošetilostí, když se mladý člověk zdráhá přijmout výzvy života, jako když se starý člověk vyhýbá stárnutí a myšlenkám na smrt. Filozofové různých směrů se shodují v myšlence, že úzkost ze smrti způsobuje nežitý nebo nenaplněný život. Erel Shalit, izraelský jungiánský analytik říká, že podstatou krize středního věku je setkání se stagnací a smrtelností, kterou prožívají jako samotu a ztrátu. Jung byl přesvědčený, že duševní krize v dospělosti pramení z pocitu absence životního smyslu. "Člověk musí obnovit svoji náboženskou orientaci. Mezi mými pacienty, kteří překročili první polovinu života, se nenašel jediný, jehož problém by se nedal definovat jako nenalezení náboženského pohledu na život, a žádný z nich se nevyléčil, pokud neobnovil svůj náboženský náhled", říká Jung.

Jan Paul: Hovořit dnes o možnosti čelit stárnutí a smrti náboženským pohledem je bohužel považováno za nepatřičné, nicméně v obnovení náboženského pohledu vidím pro západní civilizaci novou naději. Poučeni historií jsme důkladně. Je třeba znovu pochopit duchovní význam života. Stále používáme množné číslo lidé, ale problém je – zdá se – ještě jinde a možná o to horší. Zmíněný Jeff Bezos a Peter Thiel jsou jedinci, a nejsou sami, kteří disponují neuvěřitelným bohatstvím, a oni si financováním výzkumu mohou plnit své dětské sny. Nebojíte se, že mohou vnucovat vývoji světa svoji vůli? Zdá se mi, že už to dělají, když vytvářejí závislost lidí na svých produktech, a mohou korumpovat kde koho. Já jim jejich bohatství nechci vzít (úsměv), pouze nevěřím v nezištnost jejich investic. Omlazování člověka, popřípadě jeho znesmrtelnění, může být přece fantastický byznys, a v dnešní konzumní ideologii „Chceš to? Můžeš to mít“ zvlášť přitažlivý. Kdo by nechtěl být věčně mladý, že? (úsměv). Kde je poptávka, je i nabídka.

Jana Bryjová: Mocní tohoto světa a politici nemohou jít dlouho proti hodnotám, které sdílí lidé ve společnosti, politika vždy nějak odráží stav, který panuje v societě. Pokud se západní společnost stále víc a víc kloní k hodnotám jako je výkon a úspěch, tak politici a byznys jdou tomuto jevu naproti. Pokud začne společnost vytvářet jiné paradigma, začne toužit po jiných hodnotách, než je blahobyt a konzum, odrazí se to i v politice státu. V demokracii to takhle funguje. Jeff Bezos a Peter Thiel jsou jen produktem své doby, oni mají pocit, že naplňují lidské sny, dokonce mohou být přesvědčeni o tom, že jejich snažení je navýsost povznášející, že jsou průkopníky nového světa, nových pořádků. Dokonce si tito lidé mohou myslet, že jsou bozi. Takové situace jsme už v historii měli.

Jan Paul: A bohužel nejsou jediní, kteří jsou přesvědčeni o svém božském poslání. Pokud žijeme ve světě, který orientací na úspěch a výkon vytlačuje smysl pro religiozitu, tak není divu, že povstávají noví „proroci“. Prokopnuté dveře jsou jen příležitostí k dalším kopancům. Vy tvrdíte, že dnešní doba, více než jakákoli jiná, velmi podporuje narcistické prožívání a chování. Ostatně připravujeme spolu na toto téma knihu. V zásadě to chápu tak, že narcismus je nová epidemie, co si o tom myslíte?

Jana Bryjová: Hodnota současného člověka se odvíjí od toho, co dokáže, co vlastní, jakými lidmi se obklopuje, na jaké školy chodí jeho děti, apod. Lidé jsou ale v touze po výjimečnosti a dokonalosti chyceni do pasti. Žijeme v době tekuté modernity. V době proměn, kde zítra už neplatí to, co platilo dnes. A to vytváří nejistotu. Nemusíme překonávat vzdálenosti, investovat energii a úsilí k tomu, abychom se dostali k informacím. Současného západního člověka trápí odpověď na otázku "jakou mám hodnotu?" Je zpochybněn v samých základech svého bytí. Člověk se v naší kultuře oceňuje podle výkonu, ale výkon člověka, míra jeho schopností, nemůže být jediným kritériem jeho hodnoty.

Jan Paul: Jistě, pokud by se tak stalo, ztratil by člověk svoji cenu a v duchovním smyslu by přestal existovat. Uznání duchovní hodnoty člověka je zásadní pro jeho svobodu. Odřezali jsme se od všeho možného, a v této absurdní situaci tonoucího ještě uvažujeme o tom, jak si prodloužit mládí a vyhnout se stáří i smrti (úsměv). Paní Bryjová, děkuji Vám za rozhovor.