Přepadne-li nás vloupáním nezvaný host, jak mu dát „výhost“?

22. 1. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 3 minuty
Ne, není to jen nezávazná hra se slovy. I když můžeme být v nemalém riziku, nesmíme např. toho „hosta“ těžce zranit. Pokud máme nějakou osobní zbraň, smíme ho zranit jen lehce; třeba šikovně střelou do nohy. Jenže když nejsme vycvičeni ve střelbě nebo jsme-li rozespalí a navíc se nám třeba zrovna třepe ruka… může to pro obě strany dopadnout nečekaně hůř. Problémem nemusí být jen mez „přiměřené osobní ochrany“. Vždyť zvláště když k tomu vloupání dojde v noci, i kdybychom jako možná oběť útoku měli mobil pod poduškou, jako napadený člověk raději vydá nějakou hotovost nebo klenoty (má-li jaké), než aby sám kvůli tomu napadení přišel o svůj život. Tohle předem vymezuje zákon. (Nejen o tom bude řeč!)


 

Zloději a lupiči byli mezi našimi předky již v dobách, dokud neměli trvalejší sídla a nějaká hladem zkroušená minitlupa náhodou narazila v tomto směru na šťastnější jinou skupinu lidí, které se podařilo nejen okrást (ale kdo nakonec byl v tom konfliktu poraženým a přežil, musel z místa konfliktu prchnout). Více se tento neblahý zvyk začal objevovat po poslední době ledové, když se lidé začali konečně usazovat na půdě a zakládat trvalejší obydlí. Ten, kdo přepadal, hned zabíjel, aby nemusel čelit žádné hrozbě za své počínání. Vzájemně si kradou kořist mezi sebou i některá zvířata, která třeba ani moc jinak žít nedovedou.

Snad se hodí rovněž zvážit, zda je dostatečně varován možný pachatel před nepravostmi. (Pokud mnohé souvisí s mnohým, protože všechno se vším souviset nemůže, pak:) Jakmile občan, či jejich rozmanité komunity, přistoupí ve větším počtu na to, že mnohé se musí jaksi „tolerovat“, i když je to na hraně zákona (či za jeho hranou!), chybí tu přijatelné „zázemí“ pro větší respekt jak k obecné mravnosti, tak k zákonu. Mnohdy k tomu totiž „shora“ přistupuje jako fakt, že nejeden funkcionář tam či onde (nejen doma, ale i ve světě širém) korumpuje své okolí v zájmu vlastní kapsy tam, kde může, aby si vylepšil své postavení a „existenci“. Ne že by jen jeden či dva čelní představitelé různých států tohoto světa nemuseli následně čelit postihu za zneužití svých pravomocí. (Také proto někde se podařilo na celá desetiletí udržet nezákonnost nebo totalitní režim.) Ne že ty či ony příklady vždycky „táhnou“. Co se však člověk hned v prvních šesti letech svého života naučí ve vlastní rodině, to zanechává hlubší kořeny pro další život. Nemělo by se nám tolik rodin rozpadávat, když rodina je základem respektu k určitým normám v širším společenství. A když ne každý měl to štěstí prožít relativně stabilní dětství (doma, i jinde ve světě), rizika loupeží zůstávají též z jiných důvodů a je otázkou, zda a jak chránit víc a líp ty oloupené, a jak účinněji postihovat ty loupežníky (nejen v malém, ale zvláště „tam nahoře“, pokud právě tam úspěšně rýžují průkazně mimo zákon, aniž je dostatečný dohled na korektní výkon funkcí; pak nejen během spánku občana, ale 24 hodiny denně dochází k nepravostem, jimž zrovna „nikdo nečelí“).


0
Vytisknout
9121

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2020