Co se stane s Evropou, pokud se Amerika stáhne?

26. 1. 2024

Spojené státy stojí na pokraji jednoho z nejvíce sebezničujících zahraničněpolitických rozhodnutí ve své historii, ne-li vůbec. Po více než 75 letech v čele NATO existuje velká šance, že v nadcházejících měsících nebo letech Spojené státy oslabí alianci nebo dokonce vystoupí z aliance, která Spojeným státům poskytla jejich nejspolehlivější partnery, velkou část jejich mezinárodního vlivu a stupeň bezpečnosti, o kterém se jen málo států v historii odvážilo snít. Tuto sebedestruktivní křížovou výpravu samozřejmě vede Donald Trump, krysař amerického úpadku, a podporuje ji jeho frakce "Amerika na prvním místě" v Republikánské straně.

Pokud budou Spojené státy tak hloupé, že vykastrují NATO, spustí to v Evropě spirálu událostí, kterou si pečlivě promyslelo příliš málo lidí. Díky NATO Evropa v posledních 75 letech outsourcovala Spojeným státům nejen velkou část svých vojenských kapacit, včetně těžkého průmyslu, ale také svou intelektuální kapacitu pro těžké přemýšlení o strategii a bezpečnosti. To se v desetiletích od konce studené války ještě zrychlilo. Být poprvé od 2. světové války ponechán sám sobě by bylo traumatizující. Evropské státy by musely reagovat rychle, aby ochránily svou bezpečnost – což není něco, k čemu by měly od roku 1945 sklon.

Tématem, které by evropské státy přimělo k akci a vystavilo je obrovskému tlaku, by byla válka na Ukrajině. Ve Spojených státech se válka na Ukrajině stala předmětem dalšího zhroucení v Kongresu, přičemž MAGA republikáni žvaní o potřebě omezit pomoc a zastánci Ukrajiny v obou stranách zdůrazňují nutnost bránit demokracii. Není však jasné, jak moc obě strany považují Ukrajinu za nejvyšší prioritu. V Evropě je situace velmi odlišná, zejména v zemích blízko ruských hranic.

Zatímco Spojené státy váhají ohledně Ukrajiny a NATO, mnoho evropských národů a vlád pochopilo, jak moc je v sázce v největší válce na jejich kontinentu od roku 1945. (Ruská invaze je často označována za největší mezistátní pozemní válku od roku 1945, ale je víc než to – Rusko a Ukrajina také bojují na moři, ve vzduchu, v kyberprostoru, v oblasti ekonomiky a obchodu a za mezinárodní podporu a globální veřejné mínění.) Pokud by Rusko vyhrálo – nebo dokonce získalo významné kusy ukrajinského území v rámci nějaké "mírové" dohody – zpochybnilo by to nezávislost a územní celistvost ostatních sousedů Ruska. Kdyby Evropa uznala, že Rusko dobylo byť jen část Ukrajiny, připustila by, že právně uznané hranice jsou pouhými návrhy a že Rusko může zabrat části toho, co bývalo Sovětským svazem nebo Ruským impériem, vojenskou silou.

Přání, aby Rusko invazí na Ukrajinu nic nezískalo, se liší od schopnosti s tím něco udělat. Po odchodu Američanů de iure nebo de facto bude Evropa čelit otázce – a pokud Kongres brzy neschválí další podporu pro Ukrajinu, bude jí čelit už v nadcházejících měsících – jak pomoci Ukrajině bránit se a porazit Rusko bez americké pomoci. Byla by to mimořádná výzva pro státy (a společnosti), které o podobném boji nemusely uvažovat po celé generace.

Bezprostředním zájmem by bylo získat pro Ukrajinu zbraně a munici, které potřebuje k udržení frontové linie a pokračování v degradaci ruské moci. Evropa pomalu navyšuje dělostřeleckou výrobu – v roce 2024 se zdá, že Ukrajině konečně poskytne milion granátů, což by Ukrajina, pokud by politici v roce 2022 reagovali rychleji na totální invazi Ruska, již měla. Ani to nemusí stačit. Evropské státy by musely v podstatě vyprázdnit své sklady, aby udržely Ukrajinu v boji. To by znamenalo riskovat svou budoucí bezpečnost v sázce, že Ukrajina nyní vydrží. Některé evropské státy souhlasily s tím, že v letech 2022 a 2023 předají Ukrajině významnou část svých zásob, protože Spojené státy byly pojistkou a slíbily (nebo důrazně signalizovaly), že jim pomohou doplnit jejich arzenály. Pokud Spojené státy již nejsou oddány evropské bezpečnosti a jsou rozpolcené ve vztahu k NATO, stává se tento hazard mnohem riskantnějším.

Evropské země by se také musely vzdát své přecitlivělosti na druhy zbraní, které jsou ochotny Ukrajině poskytnout. Německý kancléř Olaf Scholz zdánlivě reflektuje politiku Bidenovy administrativy pomáhat Ukrajině bránit se – ale ne do té míry, aby Ukrajina mohla vyhrát. (Je také možné, že Bidenova administrativa následuje Scholzova příkladu.) Stejně jako Bidenova administrativa i Scholzova vláda poskytla Ukrajině významnou vojenskou pomoc, která však byla v drtivé většině obranná (například protiletadlové zbraně) nebo zaměřená na boj na bojišti relativně krátkého dosahu (obrněná bojová vozidla atd.). Obě vlády záměrně neposkytly Ukrajině kapacity delšího doletu, jako jsou střely Taurus, které Ukrajinci potřebují k osvobození celého svého území, zejména strategického poloostrova Krym. (Britové a Francouzi vyzbrojili Ukrajinu střelami s plochou dráhou letu delšího doletu a ani Londýn, ani Paříž neleží v doutnajících, ozářených troskách.)

Váhání Německa je možné jen díky Spojeným státům. Na jedné straně obrovský potenciál amerických vojenských kapacit – z nichž jen malý zlomek byl věnován pomoci Ukrajině – sejme část břemene z Německa. Na druhou stranu pomalost rozhodování Bidenovy administrativy o tom, jak a kdy pomoci Ukrajině, poskytuje krytí pro nerozhodnost Německa a naopak. Pokud by Spojené státy měly zájem na rychlejším postupu, zvýšilo by to tlak na Německo, ale to se zdá vzhledem k současnému stavu americké politiky nepravděpodobné. V pravděpodobnějším scénáři, kdy by se Spojené státy z velké části stáhly z Evropy, by Německo mohlo čelit většímu tlaku ze strany Britů a Francouzů, aby pro Ukrajinu udělalo více a rychleji.

To vše předpokládá, že Německo – a ostatně i Velká Británie, Francie, Itálie, Španělsko a zbytek Evropy – může pro Ukrajinu udělat víc, pokud bude mít politickou vůli, kterou Amerika zjevně postrádá. A to je to hlavní. Pokud Spojené státy skutečně opustí Ukrajinu a Evropu, Evropa se bude muset rozhodnout, zda dokáže ve velmi krátké době nést náklady na remilitarizaci. Bude muset dát Ukrajině to, co potřebuje k boji v krátkodobém horizontu, i když to bude politicky a vojensky bolestivé, a bude muset a investovat velké množství peněz do obnovy své vojensko-průmyslové základny. Bude muset vytvořit chráněné dodavatelské řetězce, zřídit nové průmyslové závody a koordinovat úsilí napříč kontinentem. Stručně řečeno, Evropa bude muset brát válku vážně.

Dobrou zprávou je, že Evropa, stejně jako Spojené státy, je dost bohatá na to, aby to dokázala, bude-li mít politickou vůli. Ekonomicky zastiňuje Rusko a má prosperující letecký a kosmický sektor a důležitá kybernetická a námořní aktiva. Pokud by to bylo vážné, Evropa sama by mohla Ukrajině poskytnout takovou vojenskou sílu, která by umožnila ukrajinské vítězství – a pokud budou jednat rychle, mohli by to udělat dříve, než válka skončí. Nedávná zpráva estonského ministerstva obrany – vítaný protipříklad k tomu, aby Evropané outsourcovali své usilovné myšlení o bezpečnosti do Ameriky – jasně ukazuje, že Evropa může rekapitalizovat své ozbrojené síly a pomoci Ukrajině zvítězit s relativně skromnými výdaji. "Vyčlenění pouhých 0,25 % HDP ročně na vojenskou pomoc Ukrajině by ve skutečnosti poskytlo přibližně 120 miliard eur – více než dostatečné zdroje na realizaci," doporučuje zpráva. Kdyby Spojené státy vypadly ze hry, bylo by toto číslo vyšší, ale stále ne fiskálně neúnosné.

Pokud evropské státy nebudou dostatečně jednotné a rozhodné, výsledkem bude chaos. Noční můrou by bylo, že státy blízké Rusku zdvojnásobí pomoc Ukrajině, zatímco ty dále na západ se rozhodnou vynutit si dohodu za Putinových podmínek. Pak by se mohla rozpadnout samotná Evropa. Pokud mají některé státy v Evropě pocit, že ostatní jsou ochotni obětovat svou dlouhodobou bezpečnost diktátorskému, masově vražednému Rusku, bylo by to zničující pro samotnou myšlenku sjednocené Evropy.

V takovém scénáři není těžké si představit, že by se Evropa začala institucionálně rozpadat, což by mělo pro válku na Ukrajině nevýslovné důsledky. Pokud státy jako Polsko a Pobaltí mají pocit, že Západoevropané obětovali Ukrajinu (a v důsledku toho i bezpečnost všech středoevropských a východoevropských států), mohly by se rozhodnout pomoci Ukrajině samy – právě v době, kdy je ruská armáda oslabena. To by mohlo zaručit ukrajinské vítězství, ale také by to mohlo učinit východní frontu NATO zranitelnou a způsobit krizi uvnitř EU a evropského NATO.

Konečným garantem nezávislosti a územní celistvosti členských států NATO je hrozba jaderných zbraní. Spojené státy udržují zdaleka nejsilnější jaderný arzenál na světě, ale pokud by USA byly mimo hru, Francouzi a Britové by se svými mnohem menšími arzenály byli jediným evropským jaderným odstrašujícím prostředkem. Ale pokud se střední a východní Evropa cítila opuštěna těmito mocnostmi, není těžké si představit polský nebo dokonce ukrajinský jaderný program.

NATO bylo úspěšné právě proto, že posílilo Evropu i Spojené státy a poskytlo svým členům záruky – tj. jistotu. Pokud se Spojené státy stáhnou z Evropy, státy na kontinentu budou čelit obtížné volbě, zda se společně zavážou k ukrajinskému vítězství a přinesou nezbytné oběti, aby se tak stalo, nebo se rozštěpí na tábory. Nejlepší ze všeho by samozřejmě bylo, kdyby je Spojené státy vůbec nenutily k této volbě. Nejlepší pro Evropu – a nejlepší pro Spojené státy.

Zdroj v angličtině: ZDE