Gig ekonomika se ráda prodává jako svět svobody. Reklamy a PR oddělení platforem mluví o flexibilitě, o možnosti „pracovat, kdy chcete" a „vydělávat podle svého tempa". Realita ale vypadá mnohem méně romanticky. Studie kurýrů v severní Evropě například ukázala, že po odečtení nákladů na benzín, kolo nebo opravy může reálný výdělek spadnout pod čtyři eura za hodinu. A to je v zemích s jednou z nejvyšších životních úrovní v Evropě.

Jinde je situace ještě temnější. Italské úřady letos vyšetřují systém rozvozu, v němž byli kurýři formálně vedeni jako živnostníci, ale ve skutečnosti řízeni algoritmem platformy. Někteří z nich podle vyšetřovatelů pracovali deset až sedmnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, za tři až čtyři eura za doručení. Výsledkem byly příjmy hluboko pod hranicí chudoby. To není flexibilní práce. To je digitální továrna bez tovární haly.

Podstata celého modelu je přitom až bolestně jednoduchá. Platformy objevily téměř dokonalý způsob podnikání. Kurýr není zaměstnanec. Je „partner". To znamená, že nemá placenou dovolenou, nemocenskou ani jistotu příjmu. Platí si vlastní vybavení, telefon, benzín, kolo i opravy. Platforma přitom rozhoduje o cenách, přiděluje zakázky a může ho kdykoliv odpojit z aplikace. Jinými slovy: kontrola zůstává firmě, riziko nese člověk na kole.

Zároveň jde o obrovský byznys. Jen v Evropě vytváří sektor rozvozových služeb stovky tisíc pracovních příležitostí a generuje miliardy eur ročně. Peníze v něm tedy evidentně jsou. Jen se z nějakého důvodu ztrácejí ještě dřív, než dorazí k lidem, kteří skutečně šlapou do pedálů.

V Česku se přitom situace začíná podobat tomu, co už vidíme jinde. Kurýrů přibývá, protože jde o jednu z nejdostupnějších prací pro studenty, migranty nebo lidi bez jiných možností. A čím víc jich na ulici je, tím menší kus koláče připadne každému. Platforma ale vydělává pořád stejně – nebo víc. Algoritmus nikdy nehladoví.

Nikdo netvrdí, že rozvozové služby mají zmizet. Jsou pohodlné, rychlé a lidé je očividně chtějí. Ale pokud mají dál fungovat, musí přijmout základní pravidla, která jsou v normální ekonomice samozřejmá: transparentní systém odměn, minimální garantovaný výdělek, základní pojištění a skutečnou komunikaci s lidmi, kteří pro ně pracují.

Do té doby zůstává celý model postavený na jednoduché rovnici: pohodlí zákazníka a růst technologické firmy stojí na práci lidí, kteří často nemají žádnou jistotu, kolik si vlastně vydělají.

Proto dnes (pro ty, kteří patří k těm 30 % Čechů, kteří tyto služby často využívají) zkuste malý experiment. Uvařte si doma. Dojděte si pro jídlo sami. Nebo si sedněte do restaurace. Svět se nezhroutí.

Ale pro někoho na kole, který dnes protestuje proti systému, jenž ho živí a zároveň vysává, může takové gesto znamenat víc, než si myslíme. Protože někdy je nejjednodušší způsob, jak něco změnit, prostě na jeden den ten systém nepoužít.