Trumpova válka nedosáhla ničeho – důkazem je dohoda s Íránem

18. 6. 2026

 

Trumpovou politickou výzvou je dokázat, že jeho dohoda je lepší než ta, kterou v roce 2015 vyjednal Barack Obama a kterou Trump v roce 2018 opustil – že Trumpovo bombardování přineslo lepší výsledek než Obamova diplomacie. Problém pro Trumpa spočívá v tom, že tomu tak není. Udělal to ještě hůře.

Trump pravděpodobně vyzdvihne dvě údajná „vítězství“. Zaprvé, Írán „znovu potvrzuje, že nikdy nebude vyrábět jaderné zbraně“. Tento slib však dal již v Obamově dohodě a od té doby jej zopakoval mnohokrát. Klíčovou otázkou je, zda jsou omezeny kroky, které by mohly vést k jaderné zbrani.

Za tímto účelem Obama uvalil na íránský jaderný program přísná omezení. Trump může jen doufat, že během jednání, která by měla být uzavřena v příštích 60 dnech, zajistí podobná omezení. Je však nepravděpodobné, že by se takové složité otázky vyřešily tak rychle, a dohoda umožňuje prodloužení lhůty na základě vzájemné dohody.

Stále zbývá vyřešit, zda a na jak dlouho Írán omezí to, co nazývá svým právem na obohacování uranu, zda vyveze nebo zředí svou půl tunu vysoce obohaceného uranu a zda svůj jaderný program zruší. Dohoda pouze uvádí, že tyto otázky budou v konečné dohodě „náležitě vyřešeny“, což je stěží neprodyšný závazek. Trump bude zmírnění sankcí vázat na íránské ústupky v těchto bodech, ale toho bylo možné dosáhnout diplomatickou cestou, aniž by bylo nutné uchýlit se k válce.

Za druhé, Trump zdůrazňuje, že Írán souhlasil s opětovným otevřením Hormuzského průlivu, kde jeho omezení pohybu přibližně 20 % světové ropy a plynu vedlo k raketovému růstu cen a nárůstu celosvětové inflace. Írán však průliv uzavřel teprve poté, co Trump zahájil svou válku z vlastní vůle. Teherán nyní vidí sílu této nové zbraně. Džin je venku z láhve a nebude snadné ho nalákat zpět.

Trump oznámil, že průliv bude „trvale bez mýtného“. Zveřejněná dohoda to však neuvádí. A íránští představitelé si vyhrazují právo ukládat poplatky za nespecifikované služby, což může znamenat pouhou „službu“ v podobě toho, že nebudou střílet na projíždějící lodě. Trumpova válka zhoršila stav globálního obchodu.

Dohoda je pozoruhodná tím, co neobsahuje. Není v ní nic o íránském programu balistických raket, nic o íránské vojenské podpoře regionálních spojenců, jako jsou Hizballáh, Hamás a Húsíové, nic o změně režimu v Teheránu. To vše byly důvody, které uvedl Trump jako důvod pro válku. V těchto oblastech jeho bombardování nic nedosáhlo.

Místo změny režimu totiž dosáhl jeho zpevnění, protože americké a izraelské bombardéry zabily íránské duchovní vůdce a ponechaly u moci představitele Islámské revoluční gardy.

Íránská vláda mezitím může hlásat svá vlastní vítězství. Dohoda vyžaduje, aby Izrael ukončil své útoky v Libanonu.

To dává Benjaminu Netanjahuovi příležitost hrát roli kazisvěta, vzhledem k jeho snaze o pokračující válku s Íránem. Netanjahu se však možná neodváží. Trump se již otevřeně vyjadřuje o svém hněvu vůči izraelskému premiérovi, nazývá ho „zatraceně šíleným“ a „velmi obtížným člověkem“ a výslovně kritizuje jeho sklon útočit na celé bytové domy pod záminkou útoku na jediného člena Hizballáhu (ačkoli stejnou kritiku lze vznést i vůči nepřiměřeným útokům Izraele v Gaze, které Trump podporoval a napomáhal).

Jakmile bude dohoda podepsána, Trump se zavazuje „udělit výjimky“ ze všech sankcí na íránský vývoz ropy. To je odměna za pouhý návrat ke status quo, které existovalo v únoru, než se Trump rozhodl pro bombardování namísto vyjednávání.

Poté, v závislosti na „pokroku v jednáních“ směřujících k konečné dohodě, Trump souhlasí s uvolněním zmrazených íránských aktiv. Jakmile bude dosaženo konečné dohody, Trump se zavazuje zrušit všechny sankce vůči této zemi. Kromě toho dohoda zahrnuje soukromý fond ve výši 300 miliard dolarů na „obnovu a hospodářský rozvoj Íránu“.

Všechny tyto ekonomické pobídky směřující k dohodě byly k dispozici již v únoru. Bombardování nepřineslo žádný pozitivní výsledek.

Pokud má tato katastrofa nějakou světlou stránku, pak je to to, že naprostý neúspěch Trumpova vojenského dobrodružství v Íránu ho možná donutí se zamyslet, než se pustí do dalšího. (Totéž by se dalo říci o katastrofální invazi Vladimira Putina na Ukrajinu.) Uchýlení se k vojenské síle je často mnohem složitější než Trumpovo rychlé sesazení venezuelského Nicolása Madura. Síla dává právo, podle Trumpova pokřiveného pohledu, ale nezaručuje vítězství. Ukázalo se, že diplomacie má přece jen svou roli.

Zdroj v angličtině ZDE