Honění klimatického bycha, aneb Šlehačka na roztékající se dort

10. 10. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
V zemi, jež nedokáže za rok zprovoznit ani 20 km dálnice, je více než zjevné, že zastavení emisí skleníkových plynů do roku 2030 - jak to naléhavě žádá poslední zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) ZDE - patří k naprostým utopiím. Jenomže setrvačnost ekonomiky nebo investiční cykly se nedají obejít ani tam, kde výstavbu nových kapacit nekontrolují rekordně předražení kamarádi z betonářské čtvrti.


Proveďme nyní myšlenkový experiment: Dejme tomu, že technické a ekonomické problémy spojené se zastavením globální změny klimatu se všechny podařilo uspokojivě vyřešit, takže zbývá "maličkost": Aby příslušná opatření také někdo politicky prosadil. Ovšem - kdo by to vůbec byl ochoten zkusit?

Symptomatické je v dané souvislosti zaryté mlčení německé spolkové vlády. Angela Merkelová po léta vystupovala coby šampiónka ochrany klimatu - ty doby jsou však dávno pryč. Německé cíle v oblasti transformace energetiky do udržitelné podoby byly po posledních volbách zredukovány, relativně narostla váha pracovních míst ve "špinavé" části sektoru a klesá i zájem mladších Němců o ekologická témata vůbec (ve srovnání s ekonomickými faktory, jimž opět přikládají vyšší důležitost než předchozí "postmaterialistická" generace). A není to ani tak konzervativní aliance CDU/CSU, jako koaliční sociální demokraté, kdo dnes tlačí na zachování stávajících pracovních míst v zastaralém a škodlivém odvětví. - Jednoduše řečeno, ani kdysi vzorné Německo nehodlá usilovat o splnění cílů, které s velikou naléhavostí stanovila poslední zpráva IPCC.

Mluvíme o zemi, která dlouho zaujímala pozici klimatického lídra. Je snad třeba podrobně hovořit také o těch, kdo za Německem ve většině ohledů podstatně zaostávají?

***

Boj proti globální změně klimatu má již desítky let zpoždění. Vědecké informace o tom, co hrozí a co je třeba dělat, byly politikům široce dostupné přinejmenším od 70. let minulého století. Přinejmenším od počátku 90. let je pak s nimi obeznámena také široká světová veřejnost.

Nelze jednoduše říci, že by se v dané věci neudělalo nic; avšak to, co dosud uděláno bylo, není povaze problému přiměřené ani dost málo. A globálně probíhající politické změny, které zahrnují masivní nárůst kolektivní iracionality, posilování kmenovosti a identitářské oceňování všelikých osobních citečků na úkor podpory soudržnosti "velké" společnosti či pečlivě komunikovaného veřejného zájmu, rozhodně nenahrávají střízlivé politické debatě o skutečných prioritách.

"Klimatičtí kampaníci jsou často obviňováni, že nekomunikují dobře. Jsme příliš negativní nebo příliš pozitivní nebo příliš tvrdí nebo příliš měkcí. Dobře, dovolte mi říci, že jsme zkusili všechno. Neexistuje magická formule pro porážku průmyslových lobistů a nepřátelství veřejnosti," napsal George Monbiot.

Co platí pro většinu zemí světa, České republiky se týká umocněno na druhou. Zakladatelské postavy porevoluční politiky hovořící o ekologii coby "šlehačce na dortu", zuřivě popírající současnou úroveň vědeckého poznání v klimatologii či démonizující "zelené úředníky" českých ekologických organizací coby "ekoteroristy" vytvářejí obzvláště nepříznivé prostředí pro řešení libovolného dílčího problému spojeného s globálním oteplováním.

Pakliže se některé státy nakonec přece jen rozhodnou pro pokus dohonit klimatického bycha, Česká republika mezi nimi rozhodně nebude.

2
Vytisknout
12599

Diskuse

Obsah vydání | 15. 10. 2018