Adventní úvaha o pokroku jako následování Krista

18. 12. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Křesťan by měl vědět, že ráj na zemi vybudovat nelze. Zejména konzervativní křesťan, který má skepsi k pokrokářům, představujícím si, že až se zvládne to a ještě ono, tak už budeme mít téměř ráj.

Proto mne překvapuje, když někteří křesťané, zvláště konzervativní, pláčou nad úpadkem moderní doby. Eutanazie, interrupce, manželství homosexuálů. Ano, tolerovali by dobré úmysly za těmito jevy, kdyby se v nich dobro dalo vydestilovat dokonale od zla. Např. eutanazie: je hezké, že chcete člověku splnit jeho přání zemřít, ale nesmí to být smrt, jinak ho zabijete, a to je nepřípustné.


Problém je, že tihle lidé neberou vůbec v potaz kontext minulosti. Nebo ještě hůře: berou ho v potaz tak, že si minulost idealizují. Zdá se jim, že kdysi tu vládly ideály cudnosti, sebezapření, služby pro obecné dobro, zatímco pokrok znamená vítězství slabošského egoismu. Když se ale podíváte do minulosti Evropy, uvidíte tisíc let brutálního válčení, vrchnostenské tyranie, útlaku menšin (vlastně i jedné většiny, totiž žen), tmářství a předsudků, zotročujících životy celých mas lidí (ještě na konci 19. století český lid běžně věřil v to, že židé pojídají krev křesťanských panen, jak se ukázalo za hilsneriády).

Eutanazii, interrupce, manželství homosexuálů, ale také osvobození žen, práva pracujících, práva lidí postižených (o rovnosti před zákonem ani nemluvě) atd. je nutné vidět v kontextu příběhu osvobozování se od minulosti. Nemusí to mít vždy dokonalou podobu, ale vždy je možné diskutovat o tom, jak to zlepšit v původní intenci hledat systémová řešení, která věcně mění svět k lepšímu nikoli ve smyslu budování ráje, ale ve smyslu zbavování se pekla. Lidská smrtelnost, hříšnost, nedokonalost zůstane, s tou se nedá nic dělat (aspoň v tom jsem konzervativní křesťan).

Tím, že homosexuálové dostanou možnost sňatků, nezajistíme, že se z nich stanou dokonale věrné bytosti, ale zajistíme to, že mladí homosexuálové nebudou mít tak vysokou míru sebevražednosti, a a také to, že lidi budou postupně ztrácet absurdní předsudky minulosti o tom, co je homosexualita, a o tom, že hodnota manželského vztahu nebo výchovy závisí na pohlaví rodičů. Stejně tak pokud chceme vědět, co se stane zákazem potratů, můžeme se snadno podívat do minulosti. Stejně tak se můžeme podívat na reálnou sexuální morálku prudérních společností, které tu byly před námi.

Kristus přece nezemřel za to, abychom tu měli navěky „ideální společnost“ stoleté války mezi Anglií a Francií. Onu rytířskou společnost cudnosti, odvahy a vůle, jak o ní blouzní nejeden konzervativní křesťan. Kristus je budoucnost, ne minulost. V Adventu na něj čekáme. Ale na minulost se nečeká. Modlíme se: přijď Tvé království… nikoli: vrať nám středověk. Ba i sami naši předkové by asi byli velmi překvapeni tím, že někdo jejich těžký a krátký život plný nemocí, vraždění, nevědomosti a primitivismu chápe jako ideál.

V evangeliu je mnoho příběhů o tom, jak Kristus léčí lidi. Neřekl jim: ber svou nemoc jako cvičení v pokoře, jako dar. Naopak uzdravil je. Neudělal z nich tím andělské bytosti, možná jim dokonce dal větší příležitost k hříchu a animální radosti ze života. To je to, na čem je založený étos pokroku. Nejdříve jsme kvůli tmářskému kultu mrtvol nesměli ani pitvat, pak Vesalius zjistil zevrubnými pitvami, že medicína stála po staletí na nesmyslech, a začali jsme zkoumat lidské tělo, což nás dovedlo k tomu, že umíme léčit mnohé dříve smrtelné nemoci. A podobně zkoumáním společnosti umíme řešit i mnohé problémy společnosti. Víme, že mají systémový ráz, že není možné jako ve středověku apelovat na morálku a magické síly. Musíme je vyřešit zákony a institucemi.

Kristus uzdravoval, nekonzervoval. A to, že tak činil, že uzdravoval, nebylo na první místě vyjádřením nadpřirozené síly, ale obyčejného soucitu. Přesně toho soucitu, který dává jako vzor lásky v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Takový soucit ale mizí, když si člověk představí minulost jako dobu cudnosti, mužného snášení utrpení, jako dobu sebeobětování a svatosti. Copak ti homosexuálové nemohou žít v cudnosti jako kdysi? Copak na antikoncepci a interrupce není snadný lék v cudnosti jako kdysi? Copak ti umírající nemohou heroicky a v sebezapření vydržet dlouhé umírání jako kdysi? Jako kdysi… tak se běžte do těch reálných dějin podívat.

0
Vytisknout
7291

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019