USA: Sjezd republikánů zaútočil na něco podstatnějšího, než je logika. Ochromil naše vnímání času

29. 8. 2020

 

Dává ještě smysl mluvit o ročních obdobích? A budou mít nadcházející dva měsíce v Americe něco společného s předchozími předvolebními roky, ptá se Philip Kennicott.

Koronavirová pandemie ochromila naše  normální vnímání času. Přišli jsme o každodenní očekávání, že budeme aktivní v práci, budeme mít schůzky, budeme si užívat víkendů, a budeme vnímat, že během roku se střídají roční období, jaro, léto, podzim. Improvizační politika Donalda Trumpa, jeho neustále vyvolávání krizí a jeho neschopnost či neochota se na cokoliv soustředit a něco konkrétně dělat, to vedlo k třem a půl rokům oslepující naléhavosti, měnících se narativů a trvalého stavu krize.
 

Avšak čas nepůsobil nikdy tak podivně jako během právě proběhlého republikánského kongresu. Obě hlavní politické strany dosud vždy využívaly své sjezdy k vytvoření narativu a narativ je vázán na vědomé vnímání času.

Avšak na tomto republikánském sjezdu nebylo možné vnímat žádný narativ umístěný v čase. Byl to zmatek, který přesně vyjádřila myšlenka, že Trump učiní Ameriku velkou, znovu, znovu. Spojené státy, země postižená katastrofami - pandemií, rasovým napětím, pokračujícím násilím policie vůči nebělochům, obrovskou nezaměstnaností, krachující ekonomikou, dvěma hurikány, divokými lesními požáry - je ohrožena katastrofou možného volebního vítězství Joea Bidena. A Biden byl označen jako původce dnešních i budoucích katastrof.

Občas působil rozbor logiky času tak trochu jako báseň od E.E. Cummingse: "Prezident znovu udělá to, co nikdy ještě neudělal, to, co mu udělal ten, kdo to odudělá."

Posledního tři a půl roku bylo podivně nepřítomné, částečně protože mnoho toho, co se oslavovalo jako Trumpovy úspěchy, vlastně neexistuje, nebo to nemá žádný konkrétní dopad na život lidí, a částečně i proto, že tři a půl roku je dlouhá doba a věnovat se tomuto období chaosu a zmatku by nebylo vůči prezidentovi lichotivé.

I když jste třeba proti tomu, co navrhují demokraté, sjezd demokratů nabídl daleko jasnější představu ohledně toho, jak by fungoval čas, pokud by demokraté převzali americký prezidentský úřad. Dominantní metaforou u nich bylo uzdravování, což znamená pomalý a systematický návrat k předchozímu stavu. Obsahuje to zjevný rozpor, že se posuneme dopředu, abychom získali to, co nás kdysi uspokojovalo.

Rozdíl v tom, jak byl čas nabídnut veřejnosti, byl snad nejlépe viditelný ve dvou nejpamětihodnějších okamžicích obou sjezdů: v krátkém projevu, předneseném mladým mužem, kterého Biden inspiroval k tomu, aby překonal svou koktavost, a podivným křikem do prázdné místnosti od Kimberrly Guilfoylové. Dvouminutový projev Braydena Harringtona se odvíjel jako napínavé drama, studie odvahy, kdy obecenstvo sledovalo každý okamžik a podporovalo ho. Projev Guilfoylové byl tak trochu jako modernistické drama z minulého století, absurdistní  dovádění, mesmerizující a nekonečné. Ten první projev měl začátek, prostředek a konec, ten druhý působil jako intenzivní šílenství, výbuch disonance ve fortissimu bez jakéhokoliv prostoru pro crescendo či diminuendo či jakoukoliv nuanci.

Časový zmatek republikánského sjezdu byl především způsoben zmatením katastrofických narativů, které dominovaly zprávám. Každou další hodinou sílil hurikán, každonoční protesty byly postiženy násilím, včetně smrtícího setkání, způsobeného teenagerem, který za sebou zanechal znepokojující stopu na sociálních sítích o bělošském pocitu křivdy. A pak tu byly ty dlouhodobé katastrofy, včetně každoměsíčního pochodu smrti pandemie, která vznikla a vymkla se z rukou v době Trumpova prezidentství, a ekonomický rozklad, který zřejmě vstupuje do období zintenzivňující se vážnosti.

Státnictví je částečně způsobem jak změnit u lidí jejich vnímání času. Když se všechno rozpadá, veřejnosti se doporučuje, aby zachovala klid a a vnímala širší kontext. Avšak dobrý státník musí mít také pocit naléhavosti a bezodkladně řešit problémy, které vznikly.

Současný prezident Trump nezvládá očekávání veřejnosti, protože žije jen v přítomnosti. Jeho kritikové, kteří se rozčilují nad jeho lhaním a nad jeho nedůslednostmi, často říkají, že to má něco společného s logikou, vzhledem k tomu, že Trump popírá i nepopiratelná fakta, která jsou zaznamenána na videu. Je obtížné určit, co má Trump v hlavě, avšak zvnějšku to často vypadá, že jeho lhaní je důsledkem základního časového problému v jeho vztahu ke světu. Minulost je pro Trumpa prostě odpojena od přítomnosti, anebo existuje jen proto, aby vyhověla jeho bezprostředním potřebám dané chvíle.  Když je minulost nepohodlná, zmizí.  Trump minulost neignoruje, ona prostě přestává existovat.

Není možné poznat, proč se takhle chová, zda je to nějaká psychická či fyziologická nemoc, anebo prostě jen zvláštní přizpůsobení, kterého se Trump naučil využívat ke svému prospěchu. Avšak jeho vliv, jako prezidenta a jednoho z hlavních manipulátorů veřejné sféry, je takový, že všichni teď žijeme část svých životů v tomto podivném světě časového zkreslení. Ano, je to nesmírně frustrující, když lidi ignorují fakta, důkazy a vědu, ale je to ještě šílenější, když rozbijí a zničí samotné naše vnímání času.

Kompletní článek v angličtině ZDE  
0
Vytisknout
2862

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2020