Úsměvné i dramatické vzpomínky na pobyt v této zemi před 40 lety:

Tenkrát v Polsku

13. 12. 2021 / Tomáš Fiala

čas čtení 19 minut
Na podzim roku 1981 jsem pobýval na odborné stáži v Banachově centru ve Varšavě. Těšil jsem se, že poznám Polsko. Vystupuji z nočního rychlíku a hned na nádraží mne osloví nějaký pán: „Vy máte pěkný kufr, já ho koupím, kolik za něj chcete?“ „Já ho potřebuji, mám v něm své věci“, namítám. „Já ho koupím i se všemi těmi věcmi“, pokračuje dotyčný.“ Mávnu rukou a odcházím. V ulicích jsou davy lidí, městská doprava nejezdí. Přitom není 1. máj ani 7. listopad. Dozvídám se, že arcibiskup Józef Glemp se ujímá „funkce“ polského primase.

Hostem sjezdu Solidarity

Hned při nejbližší příležitosti odjíždím do Gdaňska, kde probíhá celopolský sjezd Solidarity. Postávám před sportovní halou Olivia, služba u vchodu kontroluje propustky. Po chvíli ke mně jeden z nich přijde. „Vás to zajímá?“ Přikyvuji. „Tak pojďte“, pouští mne dovnitř a doprovází na ochoz pro diváky. Dole na ploše probíhá jednání. „Vám ten fotoaparát nefunguje?“, reaguje na foťák na mém krku. „Funguje“. „No tak proč nefotografujete?“ diví se. Dělám tedy pár snímků. „Za chvíli se střídáme, doprovodím Vás dolů“, říká po chvíli. „Vás to zajímá? Chtěl byste ještě někdy přijít?“ reaguje na můj zklamaný výraz. Přikyvuji. „Tak pojďte se mnou“ a vede mne do akreditačního střediska.

„Vy jste z Československa? Z Charty 77?“, ptají se mne. „Ne“, odpovídám. „No tak z které protisocialistické organizace?“ Odpovídám po pravdě, že z žádné, že mne to jen zajímá. „Takže jste volnomyšlenkář?“ To mohu odsouhlasit. Žádají mne o pas. Namítám, že bych z toho mohl mít doma problémy. „Nevadí, uděláme propustku inkognito“, říkají a místo jména zapisují: Host z ČSSR. Dostávám i stravenky na jídlo do menzy s ostatními delegáty a hosty.

Ubytovávám se v hostelu a místo matematických přednášek chodím na sjezd. Vypadá to úplně jinak než u nás v dobách „normalizace“. Jednání začínají vždy ráno modlitbou Otčenáše. Žádné hlasování není jednomyslné, vždy je někdo proti, někdy se dokonce musí hlasy počítat, protože není vidět optická většina. Když chce Lech Walęsa vystoupit mimo program, musí se o tom nejdříve hlasovat a i v tomto případě je několik hlasů proti. Debata o volbách předsednictva trvá řadu minut, protože se řešily i takové „detaily“, jako jak zajistit, aby během převozu volebních uren do výpočetního centra nemohlo dojít ke zmanipulování výsledků. Večer se končí zpěvem státní hymny.

Na víkend se chystám do Prahy. Co ale s propustkou, nechce se mi ji vozit dvakrát přes hranice? Nakonec si ji ukládám na poště jako poste restante na své jméno a po návratu vyzvedávám. Po několika dalších dnech se jednomu z pořadatelů nelíbí, že na propustce nemám jméno a nechce mne pustit dovnitř. Navíc mám stále větší výčitky svědomí, že už jsem dlouho nebyl na přednáškách, takže se s ním nedohaduji a vracím se do Varšavy.

Zážitky z Varšavy

I ve Varšavě mám spoustu zajímavých zážitků. Teatr Powszechny uvádí trilogii her Václava Havla Audience, Vernisáž a Protest. Kupuji lístky hned na první reprízu po premiéře. „Vy jste z československého velvyslanectví?“ ptá se mne paní u poklady. I když říkám, že ne, pokračuje: „A nevíte, proč nikdo nepřišel na premiéru? Pozvánku jsme tam poslali.“ Vysvětluji jí, že Václav Havel je toho času z politických důvodů ve vězení a jeho hry jsou u nás zakázány.

Chodím na zajímavé filmy: Člověk z mramoru a Člověk ze železa Andrzeje Wajdy, vidím i Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Když vidím titul „Zakazane poisenki“, v dobré víře, že se jedná o písně proti režimu, zvu na to i svého kolegu. Jaké ke však naše rozčarování, když vidíme černobílý film o polských písničkách proti nacistům. Kolega to komentuje slovy: „Jíst nemají co, ale zakázaných písniček mají nejméně tři generace.“ Ale myslím, že to bere spíš s humorem.

Přímo proti Banachovu centru, kde máme přednášky, je sídlo Solidarity Mazovského vojvodství. Když se tam jdeme s kolegou podívat a říkáme, že jsme z Československa, přichází paní Anna Walentynowicz, jedna ze zakladatelek a významná aktivistka Solidarity. „Bratři Čechoslováci nás přišli pozdravit“, usmívá se a podává nám ruku. (V roce 2010 zahynula spolu s ostatními členy polské delegace při havárii letadla u Smolenska.)

Při pozdější návštěvě sídla Solidarity vidím letáček s výzvou, že probíhá proces s disidenty, aby je šli lidé podpořit. Místo odpoledních odborných přednášek jdu do budovy soudu a usedám v příslušné místnosti, i když je prázdná. „Asi mají polední přestávku“, říkám si. Po chvíli přicházejí další lidé a nakonec skupina mužů, kteří usednou za stůl pro porotu. Ale k svému velkému překvapení slyším: „Dobrý den, soudruzi, zahajuji stranickou schůzi pracovníků varšavské prokuratury.“ Nechce se mi na sebe upozorňovat, takže zůstávám. Je to docela zajímavé. V projevech zaznívá lítost, že to, co dělá Solidarita, měla už dávno pochopit a dělat strana, měla by větší popularitu a vzala by Solidaritě vítr z plachet. Na závěr probíhá hlasování. Předsedající čte postupně jména těch (bylo jich asi 30), kteří se rozhodli stranu opustit a účastníci o každém jednotlivě hlasují.

Solidarita zorganizovala na podporu svých požadavků jednohodinovou generální stávku. V předvečer oznamuje hlasatel ve zprávách, že i hodinová stávka způsobí nedozírné škody, kolik zboží bude kvůli tomu chybět. Když sděluje, že Polsko přijde o půl milionu párů dámských punčoch, moje bytná rychle reaguje: „Pane Tomáši, když za hodinu vyrobí půl milionu párů dámských punčoch, to máme 4 miliony za den, tedy 20 milionů párů za týden. V Polsku je asi 20 milionů žen, včetně novorozených holčiček a starých babiček. Jak je možné, že punčochy už několik měsíců nejsou?“ Přiznávám, že také nevím.

Studenti Vyšší školy požární vyhlašují okupační stávku. Žádají, aby jejich škola neměla paramilitární charakter, aby hasiči například nebyli nuceni zasahovat proti demonstrantům. Před školu chodí demonstranti vyjádřit stávkujícím podporu. Tramvajáci zablokují svými vozy jednu z příjezdových cest, aby ztížili případný zásah. Po několika dnech zasahuje komando rychlého nasazení, jehož členové slaní z vrtulníků na střechu budovy a stávka je ukončena (myslím, že bez násilností).

Vojenský stav

Můj pobyt se chýlí ke konci, prožívám v Polsku poslední víkend. „Pane Tomáši, je vyhlášen vojenský stav“, sděluje mi v neděli ráno 13. prosince bytná.

Po krátkém projevu generála Jaruzełského zakončeném státní hymnou čte hlasatel přehled přijatých opatření. Padá na mne tíseň a uvědomuji si, co dokáže politická moc. Vzpomínám si namátkou na následující:

Je vypnuta civilní telefonní síť, lidé jsou vyzýváni, aby se v případě naléhavé potřeby spojení obrátili na nejbližší hlídku.

Jsou uzavřeny banky, bankomaty a benzínové pumpy.

Je vyhlášen zákaz nočního vycházení od 22 do 6 hodin.

Je zakázáno fotografování, filmování či pořizování zvukových záznamů.

Významní členové Solidarity jsou internováni.

Významné podniky jsou zmilitarizovány. (To rozdají tramvajákům kvéry, domnívám se naivně?) Brzy mne hlasatel vyvede z omylu. Oznamuje, že po právní stránce jsou tyto podniky postaveny na úroveň vojenské jednotky v době války. Tedy neomluvená absence v práci bude posuzována jako dezerce v době války a může být trestána dlouholetým vězením nebo i trestem smrti. Neuposlechnutí pokynu nadřízeného bude posuzováno jako neuposlechnutí rozkazu velitele za války a může být trestáno dlouholetým vězením nebo i trestem smrti. (Není mi známo, že by toto nařízení bylo někde opravdu použito, ale pro odstrašení to jistě stačilo.)

Církev má ale některé výjimky.

Je například pozastavena činnost všech politických stran a spolků, kromě církevních.

Je vyhlášen zákaz demonstrací a shromažďování, kromě bohoslužeb.

Je zakázáno organizovat finanční sbírky, kromě sbírek v kostelích.

Zároveň je ale vyhlášena amnestie týkající se některých nepolitických činů. Současně se v obchodech objevuje některé dříve nedostatkové zboží.

Vycházím na ulici. Před Varšavskou univerzitou je spousta vojáků a milicionářů, za okny přistaveného autobusu vidím plačící dívku, zřejmě byla zadržena.

Postávám spolu s dalšími lidmi před centrem Solidarity. Náhle se ozvou rytmické údery připomínající bubnování. Ulicí pochoduje korón těžkooděnců a buší svými pendreky do štítů. Pomalu zrychlují krok. Postupně se rozcházíme až utíkáme, milicionáři se také rozbíhají, ale naštěstí nás dále nepronásledují.

Z ulic rychle mizí letáky s politickým obsahem (rychleji než u nás po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy). Někteří lidé jsou šokováni, jiní vyjadřují určitou úlevu, že ten chaos trval už dlouho a že snad teď už bude konečně klid.

Z novin vychází pouze stranická Trybuna Ludu, někdy posměšně nazývaná Trybuna Brudu (špíny) a armádní Żołnierz Wolności (voják svobody). O protestech se nepíše, ale zpětně se alespoň částečně o nich dozvídám.

První den čtu, že v zemi je klid a k žádnému narušování pořádku nedochází.

Druhý den čtu, že v zemi je klid, k žádnému narušování pořádku nedochází a v Krakově již jezdí místní doprava.

Třetí den čtu, že v zemi je klid, k žádnému narušování pořádku nedochází a v huti Varšava se již pracuje.

Na titulních stránkách bývá vlevo článek o tom, jak obyvatelstvo pochopilo nutnost vyhlášení výjimečného stavu. A na pravé straně dlouhý seznam jmen těch, kteří to nepochopili a byli zatčeni.

Druhý či třetí den zjišťuji, že navzdory nočnímu zákazu vycházení noční vlaky jezdí a je možno v noci cestovat. Ve Varšavě už je celkem klid. Odjíždím do Gdaňska.

Hostel, kde jsem chtěl spát, je zavřený. Před nádražím probíhá demonstrace. Shora ji občas „monitoruje“ nízko létající vojenský vrtulník. Když jedné paní sděluji, že jsem z Československa, říká: „Dobře se dívejte, co se děje, pamatujte si to a říkejte to doma. V Rudém právu o tom psát nebudou.“ Pořádkové síly nasazují slzný plyn, ale větru neporučí, takže místo demonstrantů slzí spíše lidé na hlavní třídě věnující se vánočním nákupům.

Lidí přibývá. V jednu chvíli vidím, jak poměrně početný dav vyráží proti mnohem méně početnému miličnímu kordónu uzavírajícímu ulici. Utíkám zpět protože tuším, že milicionáři použijí všech prostředků, aby se k nim ti lidé nedostali příliš blízko. Létají petardy a světlice.

Na nádraží chvíli pozoruji situaci za oknem, naštěstí mne včas napadne, že to není bezpečné místo. Ustupuji dál a po několika minutách se ozve řinčení skla a do čekárny vletí světlice. Nikoho nezraní. Staniční rozhlas střídavě vyzývá lidi, aby se rozešli a střídavě oznamuje, že vlaky jezdí podle jízdního řádu a jízdenky se prodávají ve vlaku. Odpoledne je železniční provoz zastaven, takže nemohou přijíždět další lidé zvenku, ale také nemohou odjíždět lidé domů z práce.

Je už tma. Postávám na nástupišti a s určitou radostí pozoruji, jak slézají po náspu další lidé. Náhle se ale ozve charakteristický zvuk a vidím, že ti lidé nejsou demonstranti, ale vojáci. Střílejí ze samopalů do vzduchu, jsou vidět ohnivé jazyky šlehající z hlavní. I když se někde ozývá „uklidňující“ hlas, že určitě nemají ostré náboje, instinktivně prchám do podchodu a pryč z nádraží. Volím tišší opuštěnou ulici, naštěstí včas zahlédnu proti sobě miliční kordón, po trávníku přebíhám na hlavní třídu a zastavuji se až u asi kilometr vzdálené nemocnice. Během několika minut přivážejí sanitky postupně dva zraněné demonstranty a jednoho zraněného vojáka. (Celkem prý byl počet zraněných na každé straně vyšší než 100.)

Je devět večer, musím se vrátit na nádraží. Náhle proti mně vyrazí skupinka demonstrantů a s výkřiky „Gestapo, gestapo“, prchají před milicionáři. Stojím u zdi domu, demonstranti proběhnou, miliční auta projedou, mne si naštěstí nevšímají, takže mohu jít dál.

Nádraží je plné milicionářů, hned žádají mé doklady a ptají se, odkud jsem. Když jim to říkám, zazní ironické: „Á, z Československa? Ale žádný vlak vám nepojede, může za to Solidarita. Odejděte odsud.“ „Ale co mám dělat? Za chvíli je zákaz vycházení,“ ptám se. „No to vám neporadíme“, odpoví mi. „Ale tady nemůžete být, jděte pryč.“

Postávám v parčíku před nádražím, naštěstí za chvíli zazní hlášení nádražního rozhlasu, že pojede vlak do Gdyně. Bez problémů se vracím a nastupuji. Nádražní čekárna v Gdyni je plná, po chvíli však přichází hlídka a jednoho člověka po kontrole dokladů odvádí. Se smíšenými pocity usedám na jeho místo, pokládám hlavu na stůl a snažím se alespoň trochu vyspat. (Připravenou výmluvu, že druhý den se jedu podívat na zámek do Malborku, jsem nepotřeboval.)

Je chladné zimní ráno. Jdu se podívat na pláž u moře. Miliční hlídka mne žádá o doklady a upozorňuje, že jsem porušil ustanovení vojenského stavu o zákazu pohybu cizinců v hraničním pásmu. Omlouvám se, že jsem si neuvědomil, že moře je hraniční pásmo. Zapisují si mne do tlustého sešitu, vracejí mi pas a vyzývají, abych šel od moře pryč. Zajdu do malého kostela, zrovna probíhá mše. V kázání mne zaujme výzva, aby se i v této nelehké situaci vojáci chovali podle Božích přikázání. Pak nastupuji do autobusu MHD (česká Škoda RTO s dobrým topením) a jedu na konečnou a zpátky, abych se trochu zahřál.

U pomníku obětí událostí 17. prosince 1970 (kdy milice reagovala na masové protesty proti zdražení potravin mimo jiné střelbou, jejíž oběti byli též dělníci směřující do práce), se scházejí lidé, aby uctili památku padlých. I milice se chová poměrně zdrženlivě, z amplionů zní výzvy: „Uctěte památku padlých a pokračujte, nesrocujte se, …“, ale jinak nezasahuje.

Odpoledne se pod širým nebem koná mše za oběti této události. Účastní se desítky, možná stovky lidí. Akce probíhá klidně až do chvíle, kdy se poblíž objeví miliční auto. Několik desítek lidí se proti němu rozběhne, v životě jsem neviděl milicionáře tak rychle zařadit zpátečku a vycouvat. Lidé se vracejí zpátky a mše pokračuje v klidu.

Po další noci strávené na nádraží uvažuji o návratu do Varšavy. Na nádraží přibíhám pozdě, z vlaku vidím pouze koncová světla. Mezitím přichází zpráva o miličním zásahu na dole Wujek v Katovicích, který si vyžádal několik mrtvých a několik desítek raněných. Nacházím noční spoj a jedu do Katovic. U zmíněného dolu je symbolický památník, hoří svíčky. Podle tamních informací milice údajně zaútočila na rodinné příslušníky, kteří přišli podpořit stávkující horníky. Horníci napadli milicionáře krumpáči, lopatami a jiným nářadím a milice nakonec začala střílet.

V Katovické huti stále probíhá okupační stávka. Na příjezdové cestě stojí několik tanků. Lidé diskutují s vojáky a ptají se jich, zda by opravdu stříleli do vlastních lidí. „Pokud dostaneme rozkaz, co můžeme dělat?“ odpovídá jeden voják. Procházím až k bráně a předávám stávkujícím několik zbývajících konzerv, které jsem si vezl s sebou, ale vůbec neměl čas na jídlo. Říkám jim, že je to pozdrav z Československa a odcházím. (Později jsem se dozvěděl, že stávka byla za několik dnů ukončena bez zásahu armády a milice.) Večer se vracím do Varšavy.

Bytná se omlouvá, že vyhodila některé materiály Solidarity, které jsem měl v pokoji všude rozložené, že se bála, abychom ona ani já neměli problémy. Stejně bych se neodvážil je převážet přes hranice. Propustku na sjezd Solidarity jsem pro jistotu „propašoval“ pod odpadkovým košem na WC a po přejezdu hranic si ji zase vyzvedl. Byl jsem jediný cestující lůžkového vozu, nikdo mne nekontroloval.

V Praze volám svému kamarádovi z fakulty. „Voláš z Prahy nebo z internačního tábora v Polsku?“, vtipkuje. Ujišťuji ho, že z Prahy a přejeme si šťastné Vánoce.

V cestovní zprávě pro fakultu jsem pochopitelně psal jen o tom, že jsem vyslechl řadu zajímavých přednášek a že získané znalosti využiji ve své dizertační práci. Odpovědná pracovnice fakulty mi sdělila, že za normálních okolností byla tato zpráva byla dostačující, ale že v tomto případě doporučuje přidat větu: „Svým chováním po celou dobu pobytu v Polsku dokázal, že se umí správně orientovat i ve složité politické situaci“.

2
Vytisknout
5258

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2021