Vítězka z Luhačovic

1. 7. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
Foto Jan Kamír

Luhačovice nejsou jen čtvrtými největšími lázněmi v České republice a současně i největšími na Moravě, jsou také městem, v němž si své sídlo našla světově uznávaná Akademie Václava Hudečka, z níž každoročně vychází mladí vítězové. Jedním z nich,  se v roce 2018 stala i talentovaná česká houslistka Marie Hasoňová, která získala zdejší hlavní cenu, jenž jí otevřela cestu ke spolupráci s Václavem Hudečkem v rámci sólových projektů, kde vystupuje jak s orchestry, tak s jedinečným klavíristou Lukášem Klánským.


Slečno Marie, na české hudební scéně patříte k nejpozoruhodnějším talentům, kdo vás k houslím vlastně přivedl?


Marie Hasoňová

K houslím jsem se s největší pravděpodobností přivedla sama. Mám svou osobní teorii: kromě oblíbených českých kreslených seriálů jako „Krteček“ nebo „Křemílek a Vochomůrka“ jsem svého času milovala také seriál „Cvrček“, jehož příběh je založen na dobrodružstvích, na kterých jej vždy doprovází jeho milé housličky, které má neustále u sebe. Asi se mi to tak líbilo, že jsem od té doby prostě chtěla hrát na housle :)

Jinak ale nejsem z profesionálně hudební rodiny. Maminka měla svého času ambice studovat na konzervatoři zobcovou flétnu, ale jelikož zájmy rodiny vedly jiným směrem, zvolila si jiný, nehudební obor. Každopádně dříve, než jsem začala s housličkami, jsem se s ní učila na zobcovou flétnu. Na housle jsem potom začala chodit k paní Ireně Mrázkové do Mikulova, a ta mi pomohla s mými hudebními počátky a dovedla mě až ke studiím na konzervatoři. Vzpomínám hodně na úplně první moment, kdy mě k ní maminka přivedla, a ona se na mě s podivem zahleděla, podívala se na mou malinkou postavu (která mi mimochodem zůstala dodnes) a prohodila na půl úst: „A ty chceš hrát na housle?“

Vidíte. A přece na ně hrajete, takže na výšce to nestojí, je to tak?

Ano, je to tak. U houslí tento faktor není třeba nikterak zvlášť řešit. Kdybychom se bavili například o kontrabasu, už by to mohl být o něco větší důvod k diskusi :)

Zažila jste někdy ve svých raných začátcích i takové chvíle, kdy jste si říkala, nejradši bych s tím praštila a dělala něco jiného?

V rámci vývoje každého jedince může být rizikovým faktorem dospívání, což je samozřejmě přirozená záležitost vývoje člověka. Z tohoto hlediska jsem nebyla výjimkou. Měla jsem opravdu zhruba rok, kdy jsem se smířila s tím, že profesionálně na housle už nikdy hrát nebudu, ovšem paradoxně jsem ten rok vyhrála všechny soutěže, na které jsem šla... Nebylo to totiž tak, že bych přestala cvičit a hrát na housle. Hudba mne stále přitahovala a já jsem dál měla chuť na sobě pracovat, jen v jiném kontextu a s jinými vizemi. Dál už nevím přesně, ale řekla bych, že se okolnosti uklidnily a já jsem opět plynule přešla k jasnému cíli – věnovat se hudbě naplno.

A rozhodla jste se správně, neboť hrajete excelentně...

To já nemůžu ani nebudu hodnotit, můžu spíš říct, že pokud moje práce dosahuje toho, že si člověk zavzpomíná, rozesměje se, popláče si, zasní se nebo třeba jen odpočine, tak mám pocit, že moje vystoupení má smysl, že jsem v tu chvíli něco dokázala. A to je pro mě podstatné.

Jste uznávanou interpretkou klasické hudby, ale nevyhýbáte se ani barokním skladbám a folkloru, který je vaší velkou vášní. Jak k tomu došlo?

K hlubšímu poznávání barokní hudby jsem přičichla taktéž jako velmi mladá. V mých deseti letech mě paní učitelka přihlásila na Mezinárodní letní školu staré hudby ve Valticích, kde jsem se tehdy seznámila s velkou osobností – paní profesorkou Dagmar Zárubovou, která byla i profesorkou houslí na Pražské konzervatoři. Za toto setkání jsem zpětně velmi vděčná, paní profesorka mi ukázala, že hudba je velmi rozmanitá, nikoli jednolitá, a jak je krásné objevovat různé druhy interpretací hudby jak z barokního, tak i z jiných období. Na tyto kurzy jsem dojížděla posléze každý rok, dlouho jako účastník kurzů, a posléze už třeba jen pozdravit všechny své známé a přátele.

S folklorem je to nadneseně řečeno takto: než jsem vůbec udržela housle v ruce, tak jsem již měla možnost zpívat v cimbálové muzice. Moje paní učitelka, mimo jiné bývalá primáška BROLNu, vedla dlouhodobě dětské cimbálové muziky v naší ZUŠ Mikulov, a tam jsem samozřejmě hned začala chodit. Absolvovala jsem s nimi různé folklorní festivaly a soutěže a to byly jedny z nejhezčích momentů mého dětství. Dnes je pro mě folklor spíše velkou inspirací a koníčkem. Dodnes vítám s otevřenou náručí jakoukoliv příležitost zahrát si folklor, protože tento svět je opravdu jedinečný a krásný a měli bychom si ho jako naše vzácné národní dědictví hýčkat.

Ano, to máte svatou pravdu, neboť se říká, když vymizí folklor, zanikne i národ…

Jistě – je to neodmyslitelná a hlavně jedna z nejstarších součástí kulturního dědictví každého národa, a pokud bychom o ni přišli, ztratíme mnohem víc, než by nás mohlo napadnout.

V loňském roce jste s rumunskou flétnistkou Ralucou Tihon zvitězili v online soutěži „Coffee Mask“ International Music Video Competition. Chystáte i v současné době nějaké společné koncerty?

Bohužel nikoliv, tato soutěž byla spíše jednorázovou událostí, ale během přípravy jsme společně několik koncertů absolvovaly. Po ročním pobytu v rámci programu ERASMUS jsem se vracela domů, nicméně teď se do Švýcarska na další dva roky opět vracím a velmi ráda bych tuhle vazbu obnovila. Skvěle jsme si rozuměly.

Čekají vás během tohoto dvouletého pobytu i nějaké tamní koncerty?

Již od loňského roku jsem v blízkém kontaktu s mladým komorním ansámblem Soundeum. V červnu jsem s nimi absolvovala dva krásné projekty v Bernu, kde jsme mimo jiné doprovázeli skvělého flétnistu a dirigenta Kaspara Zehndera. V příští sezóně je již naplánováno několik dalších koncertů, na které se moc těším. Ráda bych také zmínila, že na konci mých studií mě čeká sólový koncert za doprovodu symfonického orchestru v krásném koncertním sále KKL v Luzernu.

Teď jste mne inspirovala k následující otázce. Vždy, když sleduji houslový koncert, přemýšlím nad tím, jak to ti houslisté a houslistky po fyzické stránce vydrží – mít v zápřahu nejen ruce, záda, ale i krční páteř při přidržování houslí hlavou. Jak se udržujete v kondici?

Máte pravdu, hra na housle není úplně přirozenou činností… na druhou stranu je třeba říci, že my tuto činnost cvičíme již dlouhá léta 😊 Co se týče nějaké sportovní aktivity nebo fyzického udržování svého těla, musím se přiznat, že prozatím se sebou nic moc nedělám, což mě samozřejmě brzy dožene... :) Nepovažuju se za sportovní typ a všechny takovéto činnosti byly pro mě odjakživa spíš utrpením než zábavou. Jednoduše řečeno – než abych šla sportovat, jdu raději cvičit na housle. Na druhou stranu jsem zatím naštěstí neměla žádné velké problémy ani se zády ani s rukama. Občas při velkém psychickém vypětí se tu a tam něco objevilo, ale většinou se nejednalo o nic dlouhodobějšího, co by mě tížilo dodnes. Čemu věřím, že mě posune, je můj opětovný návrat do Švýcarska. Miluji hory a procházky po tak krásné přírodě mě donutí se hýbat… mám to vyzkoušené z minulého roku. :)

Plně s vámi souhlasím, neboť také velmi ráda chodím pěšky přírodou, je to ten nejlepší sport pro udržení celkové fyzické kondice, a když se k tomu ještě přidá mírná chůze do kopců nebo schodů, tak je to dokonalé…

Já s vámi také plně souhlasím. 😊

Často se říká, že čím starší housle, tím lepší hraní. Opravdu to tak je?

Staré nástroje často nabývají jedné určité vlastnosti – stávají se takzvaně „vyhranými“ a barevnými. To ovšem nezaručuje jejich kvalitu; mnoho nástrojů je barevných, přitom jsou to nově postavené instrumenty, naopak existují nástroje slavných italských mistrů, které třeba dnes bohužel tolik nehrají. Každý nástroj je tedy jedinečný a najít ten pravý je běh na dlouhou trať. Člověk potřebuje určitou dávku štěstí a v neposlední řadě hodně peněz. 😊 V prvé řadě je ale potřeba říct – člověk na nástroj musí umět hrát. Pokud někdo housle neovládá dostatečně, ani Stradivárky ho nezachrání. A jestliže někdo hraje výjimečně dobře, dokáže i z horšího nástroje vyloudit něco krásného. U těchto lidí je dobrý nástroj bonusem, pomocí a zároveň ušetřením času. Dovolila bych si uvést jeden příklad, kdy skvělý houslista Jan Mráček vyhrál Kreislerovu soutěž v Rakousku na poměrně obyčejný nástroj, přitom proti němu stáli soupeři, kteří měli italské a francouzské nástroje.

Svátky hudby 2022, foto Radovan Šubín

Takže vše je o talentu a hudebním cítění. Je to tak?

Ne úplně přesně; talent a hudební cítění nutně potřebujete, ale musíte jej dokázat využít, a tam pak nastupuje druhá a možná i podstatnější složka uměleckého života – píle a cílevědomost interpreta.

A já bych k tomu dodala, že píle a cílevědomost je propojena také s trpělivostí a řeholí, což málokdo vydrží...Koncertujete s těmi nejprestižnějšími hudebními tělesy doma i v zahraničí. Máte nějaký svůj předkoncertní rituál – soustředění, nebo přijdete a jdete rovnou na pódium?

Záleží na tom, jestli se jedná o hru v orchestru, komorní koncert nebo koncert sólový. V každé oblasti se cítím jinak komfortně. Ale abych to shrnula: určitý předkoncertní rituál mám. Potřebuji se vždy zkoncentrovat na hudbu, kterou mám prezentovat, a projít si nějakou duševní hygienou, pokud je na to čas. Snažím se vytyčit si cíle a příběh, který chci obecenstvu předat. To je asi ideální stav. Každopádně ne vždy máte na takovouto koncentraci před koncertem čas, stane se, že například řešíte něco organizačně až do poslední chvíle a pak hned jdete na pódium… s tím člověk musí také umět pracovat.

Jste tedy nejen houslistkou, ale v dané chvíli i svou manažerkou, že?

Prozatím ano. Veškerý svůj čas a koncerty si organizuji a připravuji sama…

Musí to být pro vás hodně náročné, ale zase jste si svým pánem, což je k nezaplacení... ta svoboda...

To je pravda!

Jak jsem již v úvodu zmínila, vystupujete s jedinečnými hudebními virtuózy Václavem Hudečkem a Lukášem Klánským. To je doslova božské hudební propojení, co říkáte?

Naprosto. S oběma zmíněnými pány je vždy radost hrát a každé opětovné setkání je velmi obohacující a inspirativní.

S Českou filharmonií jste absolvovala již hezkou řádku koncertů a zahraničních turné. Čekají vás nějaká další i v dohledné době?

Po orchestrální akademii, kterou jsem v České filharmonii absolvovala, jsem s nimi zůstala ve velmi dobrém vztahu. Jsme v kontaktu a pokud je potřeba, zavolají mi. Letos jsem s nimi absolvovala dva velmi hezké projekty, a až se zase něco naskytne, moc ráda si s nimi opět zahraji.

A pokud bychom se lehce vrátili k folkloru, na začátku července budu mít tu čest si opět zahrát na dvou koncertech s Cimbálovou muzikou České filharmonie. Na tuto spolupráci se moc těším.

Děkuji za rozhovor.

0
Vytisknout
6321

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2022