O "boji na dvou frontách"

20. 7. 2022 / Karel Dolejší

Novější verze planetárního modelu Římského klubu upozorňují, že čím úspěšnější bude svět v odkládání nárazu na jednotlivé meze planetárního růstu, tím pravděpodobnější je, že nakonec narazí na několik z nich současně. 

Portugalsko, Španělsko a Francii sužují rekordní vlny veder. Do Británie vlna právě přišla a s ní přicházejí i rekordní ztráty na životech. Jen ve Španělsku a Portugalsku za týden kvůli nepříznivému počasí zemřelo přes 1 000 osob.

Když jsem upozornil na nepříjemný fakt, že Západ nemůže čelit imperiálnímu Rusku bez průmyslové základny, jako čertíci z krabičky začaly vyskakovat osoby pokřikující cosi o "Green Deal fanaticích", kteří prý zapříčinili deindustrializaci Západu.

To je ovšem naprostý nesmysl. O postindustriální společnosti začal psát francouzský sociolog Alain Touraine v roce 1969 a nejslavnější knihu na toto téma publikoval Daniel Bell v roce 1974. Už se přitom nejednalo o žádnou "vizi", ale o diagnózu dotvářející se skutečnosti.

Sotva vznikající ekologické hnutí přelomu 60. a 70. let minulého století absolutně nemělo kapacitu způsobit tak dalekosáhlé ekonomické a společenské změny, jaké popisovali Touraine s Bellem. Je tedy nasnadě, že zmíněné změny vznikly z úplně jiných důvodů, než jaké jim insinuuje historicky nevzdělaná paleoindustriální lobby v ČR. Na jejím dnešním území ostatně v 70. letech slovo "ekologie" znalo jen několik specialistů a "vyspělá" ekonomika reálsocialismu se stále chlubila počtem tun oceli vyrobených na jednoho obyvatele a objemem vypitého piva na hlavu.

Hlavní rysy postindustriální společnosti byly stanoveny následovně: Ekonomika prochází přechodem od výroby zboží k poskytování služeb; vědení se stává ceněnou formou kapitálu; hlavní cestou dosahování ekonomického růstu se stává produkce ideí. Tradiční průmyslová ekonomika "modrých límečků" je v roli hlavní ekonomické síly nahrazována "bílými límečky", tj. nemanuálně pracujícími profesionály.

Pakliže je někdo opravdu přesvědčen, že Touraine s Bellem museli být "zelenými fanatiky", když před půl stoletím popsali jako naprosto klíčový trend probíhající oslabování role průmyslové výroby v západních společnostech, vypovídá to zejména o hloubce indoktrinace českého postkomunismu již před padesáti lety beznadějně zastaralými ekonomickými představami starého režimu. A je přitom zcela druhotné, že někteří z takto indoktrinovaných příznivců stalinské ekonomiky těžkého průmyslu se veřejně bijí v prsa coby nesmiřitelní antikomunisté.

Ale zpět k modelu Římského klubu. Když se Západ se značným zpožděním konečně rozhodl kvůli akcelerující klimatické změně vážně usilovat o "zezelenání" své energetiky, zadělal v globální ekonomice na strukturální změnu. Globální postavení a příjmy fosilních autokracií, jako je Rusko, budou v následujících letech zásadním způsobem ohroženy. Můžeme dlouho diskutovat například o tom, zda investice Saúdské Arábie do "zelených" technologií postačí alespoň k tomu, aby se tato ropná monarchie vyhnula nejhoršímu, nicméně faktem zůstane, že Rusko vlastně plánuje přistoupit ke globální změně klimatu jako k pozitivní příležitosti a na žádnou "postfosilní" ekonomiku se ani dost málo nepřipravuje.

Ruské vládnoucí kruhy a jejich nejbližší nohsledi jsou fatálně závislí na exportu fosilních energetických surovin. Toto odvětví s minimem inovací a přinejmenším oligopolní strukturou je manažersky tak minimálně náročné, že může sloužit jako léno pro osvědčené Putinovy přisluhovače bez jakékoliv ekonomické kvalifikace. A naopak, čím vyspělejší odvětví v Rusku, tím více je Kremlu politicky vzdáleno.

Ruský režim se vyznačuje jasným zájmem na zakonzervování struktury globální fosilní ekonomiky a energetiky, protože jedině tak by se mu mohlo podařit uchovat stávající vliv ve světě a příslušnou výši příjmů.

Proti vývojovému náskoku Západu staví fosilní ruský imperialismus své vlastní komparativní výhody. Je dosud schopen vést průmyslovou válku v průmyslovém měřítku, kdežto Západ v tuto chvíli nikoliv. Ovládnutím Ukrajiny by k fosilním lénům pro Putinovy bojary mohla přibýt opět tradiční léna zemědělská a s ukrajinskými zdroji by Moskva mohla hypoteticky pomýšlet například na přeskočení Indie coby druhého největšího producenta pšenice na světě.

Představy bláhových idealistů, že se s Ruskem "nemáme zcela rozejít", protože "je potřebujeme ke společnému boji s klimatickou změnou", ignorují fakt, že Rusko se na žádném společném boji s oteplováním ve skutečnosti podílet nehodlá, tak jako se tam, kde není donuceno, nepodílí ani na ostatních prvcích existujícího globálního řádu.

Věc se má zcela jinak. Kvůli retrográdním snahám fosilních revizionistických mocností jako Rusko nebo Írán si Západ bohužel bude muset i v době boje s globální změnou klimatu uchovat rozsáhlý "klasický" průmyslový sektor, bez nějž by nedokázal zajistit obranu před agresory - a tedy ani prosazovat přechod k "zelené energetice".

Musí se udržet proti těm, kdo si od klimatické změny slibují celoroční provoz v ruských arktických přístavech, zvýšenou dostupnost fosilních surovin v Severním ledovém oceánu nebo nové rozsáhlé osevní plochy na vysychajícím rozmrzlém permafrostu.

A vedle toho bude ovšem dál závodit se "samospádem" běžící dynamikou klimatické změny i svou vlastní politováníhodnou setrvačností.

Demokratický Západ nečeká žádný společný globální boj na jediné frontě proti klimatickým změnám, ale přinejmenším dvě fronty současně - ta sekundární s fosilními impérii ze všech sil podporujícími klimatickou změnu.