Digitální demence, aneb Vzpoura mozků naruby

22. 5. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Když Aleksandr Grin roku 1925 v povídce Šedý automobil předložil provokativní tezi, že moderní kultura je ve skutečnosti určena nikoliv lidem, ale strojům, mohlo se snadno zdát, že jde jen o jeden z mnoha pověstných autorových fantastických výstřelků. Téměř o sto let později však Maryanne Wolfová v knize s výmluvným názvem Reader, Come Home: The Reading Brain in a Digital World (Čtenáři, jdi domů: Čtoucí mozek a digitální svět) ZDE použila kognitivní neurovědu a vývojovou psycholingvistiku, aby ukázala, že lidstvo v důsledku vývoje digitálních technologií postupně ztrácí "hlubokou gramotnost" - a lidský mozek je přitom "přeformátováván" tak, že začíná sám připomínat tupé fungování stroje.


Podle Wolfové lidstvo přichází o "hlubokou gramotnost". V té nejde o nějaké prosté dekódování symbolů, psaní vlastního jména, nebo vytváření seznamů. Hluboká gramotnost se projevuje, když čtenář zachází s rozsáhlým textem způsobem, při němž předvídá autorův záměr a celkový smysl textu; když během čtení zohledňuje to, co již ví. Výsledkem takového pokročilého čtení textu je určité sjednocení pisatele se čtenářem, s potenciálem pro vznik originálního vhledu.

Hluboká gramotnost rozvíjela kapacitu abstraktního myšlení a zodpovídání obtížných otázek, posilovala tvůrčí schopnost a představivost, na novou úroveň pozdvihovala empatii. To vše zčásti způsobila "mozková revoluce" se zřetelnými neurofyziologickými důsledky.

Pokud ale hlubokou gramotnost nyní ztrácíme, musíme být podle Wolfové také připraveni vzdát se dalších důsledků, k nimž nám kdysi pomohla.

Kognitivní vědci dnes nepochybují, že takzvaný multitasking představuje pouze kapacitu dělat spoustu věcí naráz, a to rychle a v podprůměrné kvalitě. (Tvrzení, že ženy bývají v multitaskingu lepší než muži, je pouze mýtus. V multitaskingu můžete být bleskurychlí, ale opravdu dobří nikoliv.) A nikdo kompetentní už nevyjadřuje pochybnosti ani o tom, že masivní využití obrazovek zničilo naši schopnost udržení pozornosti. Jenomže jde ještě o víc.

Lidé bez schopnosti hlubokého čtení podle Wolfové typicky trpí zakrnělou kapacitou chápat a abstraktně zdůvodňovat. Pokud tedy už nedovedete zpomalit, abyste dostatečně soustředili pozornost na složitý problém (Wolfová tomu říká kognitivní trpělivost), nedokážete o něm prostě ani žádným způsobem efektivně přemýšlet.

Pokud si teď neumíte instantně představit, o čem že se tu píše, pusťte si laskavě libovolný veřejný projev Donalda Trumpa, Borise Johnsona či Andreje Babiše - osob, které všechny trpí chronickou myšlenkovou inkontinencí.

Vědci už zjistili, že opakované vystavení digitálním zařízením mění způsob, jakým myslíme a chováme se - částečně proto, že nás tato zařízení i fyzicky mění. Mozek se adaptuje na prostředí, v němž se vyskytují zařízení vyvolávající závislost a za tím účelem konstruovaná.

Dvojrozměrná obrazovka neodpovídá bohatství přímé zkušenosti - a proto pokud jsme jí dlouhodobě vystaveni, začínáme postupně ztrácet schopnost orientace v reálném světě. Nadměrný konzument virtuální reality potom zpravidla propadá bezmyšlenkovitému, repetitivnímu chování, z nějž už není úniku.

Je ale nesmírně těžké udržet pozornost nezbytnou pro hluboké čtení, pokud jsme neustále rozptylováni a vyčerpáváni nadměrnou rychlostí přísunu informací a informačním přehlcením. A mnozí, zejména však ti, kdo během vzdělávání nezískali potřebnou kognitivní disciplínu, si rychle vybudují těžkou závislost na nepřetržitém rozptýlení. Naivní představa takového Waltera Benjamina, že moderní kultura přináší "projasňování šoky", dávno zhynula na hyperinflaci šokových podnětů.

Neurovědec Daniel Levitin tvrdí, že multitasking "vytváří zpětnou vazbu dopaminové závislosti, která v důsledku odměňuje mozek za ztrátu pozornosti a neustálé vyhledávání vnější stimulace".

Ale pokud nemáte schopnost hluboké gramotnosti - nebo jste dokonce hrdi na to, kolik věcí s naprosto povrchní pozorností dokážete dělat současně - nerozvíjíte kapacitu myslet, představivost ani tvůrčí schopnost. V důsledku toho si nakonec neumíte představit, že vůbec ještě na světě existují věci uspokojivější než počítačová hra. Plně se ponořit do digitálního proudu znamená, že časové řady se vám rozpadnou na nespojité okamžiky, člověk zůstává orientován výhradně na přítomnost (prezentismus) a nedokáže dobře používat paměť ani plánovat budoucnost. Takto kognitivně zmrzačený mozek se pak stává snadnou kořistí demagoga, který v příštím okamžiku nabídne lákavý slib či oslňující spektákl. Čaulidi! Budelíp!

Shrneme-li, Wolfová tvrdí, že jsme nereflektovaným prosazováním digitálních technologií zničili vlastní kulturu - a autoritářští protivníci západních demokracií, které se zmrzačením mozku průměrného voliče samy nesmírně oslabily, pouze využívají ohromných příležitostí k manipulaci, které jim nabízíme.

Letitá obava z umělé inteligence táhnoucí se nazpět přinejmenším k Čapkovu dramatu R.U.R. je fixována na představu, že by roboti mohli nakonec ovládnout bývalé pány. Devadesátkový Matrix sourozenců Wachowskich k noční můře přidal navrch představu, že by lidé ovládaní roboty mohli uvíznout v nepřetržité počítačové simulaci a zcela ztratit schopnost vnímání reálného světa, který ji překračuje.

V tuto chvíli jsme však někde docela jinde. Aniž by to způsobili nějací zlovolní roboti, lidstvo samo, dokonce s velkým nadšením, digitálně zblblo - a politické konsekvence takového stavu budou nakonec stejně málo povzbudivé, jako úporná bzikavost průměrného masmediálního konzumenta.

0
Vytisknout
12935

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2020