Byl jsem u toho: NATO a počátky ukrajinské krize
18. 2. 2022
čas čtení
10 minut
Dnes čelíme krizi mezi Spojenými státy a Ruskem, které se dalo předejít a která byla předvídatelná,
jakož i záměrně vyvolaná; ale kterou lze snadno vyřešit použitím zdravého rozumu, píše veterán-diplomat a
bývalý ambasador v SSSR Jack F. Matlock jr.
Matlock jr. v roce 1997 v americkém Senátu varoval před
rozšiřováním NATO, podobně jako další zkušení američtí politici napříč
politickým spektrem. Namátkou: Robert McNamara, George F. Kennan, Henry
Kissinger a další. Jejich varovná stanoviska ostře kontrastovala s postoji Clintonových
intervencionistických liberálů, kteří si plnými doušky užívali euforii z porážky Sovětského
svazu ve studené válce, poznamenává Daniel Veselý.
Jak jsme se však dostali do tohoto bodu?
Dovolte mi, abych jako člověk,
který se účastnil jednání, jež ukončila studenou válku, přiblížil současnou krizi z historického hlediska.
Každý
den se dozvídáme,
že
na Ukrajině může dojít
k válce. Říká se nám, že ruská
vojska se shromažďují u ukrajinských hranic a mohou kdykoli zaútočit.
Ukrajinský prezident mezitím všechny nabádá, abych nepropadali
panice, a dává jasně najevo, že
ruskou invazi nepovažuje
za bezprostřední hrozbu. Vladimir Putin popírá, že
by měl v úmyslu
napadnout Ukrajinu. Jeho požadavkem je, aby byl zastaven proces přijímání nových členů do NATO a aby Rusko
mělo jistotu, že se
Ukrajina a Gruzie nikdy nestanou členy Aliance.
Prezident Biden takové
ujištění odmítl, ale dal najevo ochotu
pokračovat v diskusi o otázkách
strategické stability v Evropě. Kyjev mezitím dal jasně najevo, že
nemá v úmyslu
realizovat Minské dohody.
Bylo možné se této krizi vyhnout?
Stručně řečeno ano. V roce 1991, kdy se
rozpadl Sovětský svaz, se mnozí pozorovatelé mylně
domnívali, že
jsou svědky konce studené války, zatímco
ve skutečnosti skončila nejméně
o dva roky dříve. Prezident George Bush doufal, že
se Gorbačovovi podaří udržet většinu z 12 nepobaltských republik v dobrovolné federaci.
Navzdory převládajícímu přesvědčení,
které zastával
jak zahraničněpolitický establishment
Washingtonu, tak většina
ruské veřejnosti, Spojené státy nezpůsobily rozpad Sovětského svazu. Podporovali jsme nezávislost Estonska, Lotyšska
a Litvy a jedním z posledních aktů sovětského
parlamentu bylo uzákonění jejich nároku na nezávislost. A - navzdory často vyslovovaným obavám - Vladimir Putin nikdy nevyhrožoval opětovným
pohlcením pobaltských zemí, a ani si nečinil nároky na jejich území, ačkoli kritizoval některé z nich, které etnickým Rusům upíraly plná
občanská práva,
což
je zásada, kterou se zavázala prosazovat Evropská
unie.
Vzhledem k tomu, že hlavním Putinovým požadavkem
je ujištění, že
NATO nepřijme žádné další
členy, konkrétně Ukrajinu nebo Gruzii, zřejmě by nebyl důvod k současné krizi, kdyby po skončení
studené války
nedošlo k rozšíření aliance, nebo kdyby k rozšíření došlo v souladu s budováním bezpečnostní struktury v Evropě, která
by zahrnovala Rusko.
Dala se tato krize předvídat?
Rozhodně. Rozšíření NATO bylo nejzávažnější strategickou chybou od konce studené
války. Když
se v roce 1997 vynořila otázka rozšíření NATO, byl jsem požádán, abych svědčil před senátním výborem pro zahraniční vztahy. Ve svém úvodním vystoupení jsem učinil následující
prohlášení:
"Doporučení administrativy přijmout v této době do NATO nové členy považuji
za chybné. Pokud by jej Senát Spojených států schválil,
mohlo by se zapsat do dějin jako nejhlubší strategický omyl od konce studené
války. Zdaleka nezlepší bezpečnost Spojených států,
jejich spojenců a zemí, které
si přejí vstoupit do Aliance - ale naopak může
podpořit řetězec událostí, které by mohly způsobit nejvážnější bezpečnostní hrozbu pro tento národ od rozpadu Sovětského svazu. Náš jaderný arzenál byl skutečně schopen zničit lidskou civilizaci."
Ale to nebyl jediný důvod, který jsem uvedl kvůli tomu, abychom Rusko
do evropské bezpečnosti zahrnuli. Plán na zvýšení počtu členů NATO nebere v úvahu
skutečnou mezinárodní
situaci po skončení studené
války: postupuje v souladu s
logikou, která měla
smysl pouze v době studené
války. Rozdělení Evropy skončilo dříve, než
se začalo uvažovat
o přijímání nových členů do NATO. Nikdo nehrozí
opětovným rozdělením Evropy. Je proto absurdní
tvrdit, že
musíme do NATO přizvat nové členy, aby se zabránilo budoucímu rozdělení Evropy; má-li být NATO hlavním nástrojem sjednocení kontinentu, pak je logické,
že
jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je rozšířit pakt na všechny evropské země.
Nezdá se však,
že
by to bylo cílem administrativy.
Rozhodnutí rozšiřovat
NATO po částech bylo zvratem americké politiky, která vedla ke konci studené války. Prezident George Bush vyhlásil cíl "celistvé a svobodné Evropy". Gorbačov hovořil o
"našem společném
evropském domově",
vítal představitele východoevropských
vlád, kteří
se zbavili svých komunistických vládců,
a nařídil radikální snížení
sovětských vojenských sil.
Prezident Bush rovněž ujistil Gorbačova během jejich setkání
na Maltě v prosinci 1989, že
pokud bude zemím východní
Evropy umožněno zvolit si svou budoucí
orientaci demokratickými procesy, Spojené
státy nebudou tohoto procesu
"zneužívat". Následujícího roku byl Gorbačov ujištěn, že
pokud bude sjednocenému Německu
umožněno zůstat v NATO, nedojde k žádnému posunu jurisdikce NATO na východ "ani o píď".
Tyto připomínky byly Gorbačovovi sděleny ještě
před rozpadem Sovětského
svazu. Jakmile se tak stalo, měla Ruská
federace méně
než
polovinu obyvatelstva Sovětského
svazu a vojenský establishment byl demoralizovaný a v naprostém rozkladu. Zatímco poté,
co Sovětský svaz uznal a respektoval nezávislost východoevropských zemí,
nebyl důvod rozšiřovat NATO, ještě méně důvodů bylo obávat se Ruské federace jako hrozby.
Byla tato krize záměrně vyvolána?
Bohužel
k tomu, že
jsme se dostali do tohoto bodu, přispěla
politika, kterou prováděli
prezidenti George W. Bush, Barack Obama, Donald Trump a Joe Biden.
Přijímání zemí východní
Evropy do NATO pokračovalo i za vlády
George W. Bushe, ale to nebyla jediná
věc, která
vyvolala ruské námitky.
Spojené státy současně začaly odstupovat od smluv o
kontrole zbrojení, které
po určitou dobu mírnily iracionální a nebezpečné závody ve zbrojení a byly základními
dohodami pro ukončení studené
války. Nejvýznamnější bylo rozhodnutí odstoupit od Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF),
která byla základem
řady dohod, jež
na čas zastavily závody v jaderném zbrojení.
Po 11. září
2001 byl Putin prvním zahraničním vůdcem, který zavolal prezidentu Bushovi a nabídl mu podporu. Své slovo dodržel,
když nu
umožnil
útok na režim
Tálibánu v Afghánistánu.
V té době
bylo zřejmé, že Putin usiluje o bezpečnostní partnerství se Spojenými státy, neboť džihádističtí teroristé,
kteří se zaměřili
na Spojené státy,
se zaměřili i na Rusko. Nicméně Washington pokračoval v ignorování ruských (a také spojeneckých) zájmů invazí
do Iráku; aktem agrese, proti kterému se postavilo nejen Rusko, ale i Francie a Německo.
Ačkoli prezident Obama zpočátku
sliboval zlepšení
vztahů prostřednictvím své
politiky "resetu", ve skutečnosti jeho vláda
nadále ignorovala nejzávažnější ruské
obavy a zdvojnásobila dřívější americké úsilí o odtržení bývalých sovětských republik od ruského vlivu a vlastně i o podporu "změny režimu"
v samotném Rusku. Americké akce v Sýrii a na Ukrajině
vnímal ruský prezident i většina Rusů jako nepřímé útoky.
A pokud jde o Ukrajinu, americké
vměšování do její vnitřní
politiky bylo hluboké; USA aktivně podporovaly revoluci v roce 2014 a svržení demokraticky zvolené ukrajinské
vlády.
Vztahy se dále zhoršily
během druhého
funkčního období
prezidenta Obamy po ruské anexi Krymu. Poté se situace ještě více
zhoršila během
čtyř let působení Donalda Trumpa. Trump, obviňovaný z toho, že je ruským podržtaškou, schvaloval všechna protiruská opatření a zároveň pochleboval Putinovi jako velkému vůdci.
Lze krizi vyřešit použitím zdravého rozumu?
Ano, vždyť
to, co Putin požaduje,
je nanejvýš rozumné.
Nepožaduje
odchod žádného člena NATO a žádnému nevyhrožuje.
Podle jakýchkoli měřítek
zdravého rozumu je v zájmu Spojených států podporovat mír, nikoli konflikt. Snažit se vymanit Ukrajinu z ruského vlivu - což bylo proklamovaným cílem
těch, kteří
agitovali za "barevné revoluce" - bylo bláznivé a nebezpečné. Copak jsme tak rychle zapomněli
na poučení z kubánské krize?
Tvrdit, že
schválení
Putinových požadavků
je v objektivním zájmu
Spojených států, neznamená, že
to bude snadné. Představitelé demokratické i republikánské strany si vytvořili natolik
rusofobní postoj, že
bude zapotřebí velkého
politického umění, aby dosáhli racionálního výsledku.
Prezident Biden dal jasně
najevo, že
Spojené státy
vojensky nezasáhnou, pokud Rusko napadne Ukrajinu. Proč tedy přesouvat americké vojáky do východní Evropy? Jen proto, aby ukázal
jestřábům v Kongresu, že
stojí pevně v kramflecích?
Možná následná
jednání
mezi Washingtonem a Kremlem najdou způsob, jak rozptýlit ruské obavy a krizi zažehnat. A možná se pak Kongres začne zabývat rostoucími
problémy, které
máme doma, místo
toho aby je ještě
zhoršoval.
Celý text v angličtině ZDE
7942
Diskuse