Proč Putin patrně na Ukrajinu nezaútočí, ale i tak z krize vyjde jako vítěz
20. 2. 2022
čas čtení
7 minut
Bez ohledu na to, jak
krize skončí, Rusko se postará o to, aby je zbytek světa
považoval
za vítěze.
Navzdory mediálnímu humbuku je nepravděpodobné, že
by prezident Putin zaútočil na Ukrajinu. Je mnohem chytřejší,
protože si je téměř jistě
vědom toho, že invaze by přinesla více břemen než výhod. Ruská diplomacie i sám
Putin neustále zdůrazňují, že
žádný útok na Ukrajinu neplánují. Jak by tedy mohl útok ospravedlnit před vlastním obyvatelstvem a světovým míněním? ptá se Joergen Oerstroem Moeller na webu
Responsible Statecraft.
A co naznačují
kouřové signály linoucí
se zejména z Číny a Turecka, které často sympatizují,
ne-li zcela souzní s ruskými
názory?
Vezměme si
čtvrtek 27. ledna 2022. Čínský
ministr zahraničí Wang Yi
řekl ministru zahraničí Antony
Blinkenovi, že
"regionální bezpečnost nelze zajistit
posilováním nebo dokonce rozšiřováním vojenských bloků".
Podle tiskových zpráv se
odvolal na dohodu Minsk II a zdůraznil, že
Čína bude podporovat úsilí v souladu se "s duchem dohody". Není pochyb o tom, že
jeho prohlášení bylo pečlivě připraveno. Nezní
to jako předzvěst, natož jako souhlas s nadcházející
invazí na Ukrajinu. Neměli bychom také přehlížet,
že Čína investovala do přátelských vztahů s Ukrajinou sahajícím až
do roku 2011. Případné ruské převzetí
této země může
být jen stěží v čínském zájmu.
Wang Yi, který mluví
za Čínu, mohl také využít
příležitosti, aby zdůraznil dvě poselství
formulovaná opatrným
diplomatickým jazykem. První je, že to jsou Spojené státy a NATO, a nikoli Čína nebo Rusko, kdo se podílí na vytváření problémů. A za druhé, aby Washingtonu připomněl jasné znepokojení
Pekingu nad paktem AUKUS, jakož
i varování, aby se QUAD, strategický bezpečnostní "dialog" mezi
Spojenými státy, Indií, Japonskem a Austrálií, nezměnil
v něco víc.
Tato linie byla zopakována
ve společném komuniké prezidenta Si Ťin-pchinga a
Putina ze 4. února, které odsoudilo jak rozšiřování
NATO, tak i AUKUS. Čína vyjádřila podporu dlouhodobým právně závazným
bezpečnostním zárukám v Evropě,
zatímco Tchaj-wan byl označen za
separatistickou provincii.
Čína se
soustředí výhradně na 20. národní sjezd komunistické strany, který se má konat letos na podzim. Ve svém novoročním projevu Si vyjmenoval řadu kroků, které mají být na tomto zasedání,
kde bude téměř jistě zvolen na třetí
funkční období, učiněny.
Lze předpokládat, že velký globální
konflikt, který by nepochybně
poškodil čínskou ekonomiku, by byl v této souvislosti velmi nežádoucí.
Vezměme také v úvahu 3. únor,
kdy turecký prezident Erdogan navštívil Ukrajinu, kde zdůraznil
svou podporu mírovému řešení,
nabídl zprostředkování a vyzdvihl členství Turecka v NATO.
Stejně jako Čína chce mít Turecko s Ruskem
přátelské vztahy, ale nemá
rádo příliš
silné nebo příliš
asertivní Rusko. Peking i Ankara
soupeří s Ruskem o vliv ve Střední Asii a mohou se obávat, že pokud Rusko dosáhne vítězství na Ukrajině,
Střední Asie může být další na řadě.
Prezident Putin se bude zdráhat jednat způsobem, který by byl v rozporu se signály přicházejícími z Pekingu a Ankary. Bez
jejich souhlasu bude přinejmenším
do značné míry osamocen a Rusko s HDP o velikosti Itálie si takovou izolaci prostě nemůže dovolit. Musel vycítit, jak budou reagovat Čína a Turecko, a započítal to do svých kalkulací. Jejich postoj bude mít pravděpodobně stejnou nebo větší váhu
než to, co v tuto chvíli dělají
a říkají Spojené
státy a EU.
Ruská armáda si během staletí
udělala z "maskirovky"
zvláštní válečné umění
a politický manévr. Jeho základním cílem
je vyvést nepřítele z rovnováhy
pomocí klamání,
hlavně klamným směrováním, kdy nepřítel uvěří, že děláte něco jiného,
než co máte v úmyslu.
Existuje paralela s čínským válečným uměním
sahajícím až
k Sun Tzuovi. Pro "Západ",
který je v tomto umění méně
vyškolený, může být obtížné odhadnout politický cíl sledovaný Moskvou, což může vést
k reakci založené na nesprávných a v důsledku toho nebezpečných předpokladech.
S vývojem krize se zdá
být stále jasnější,
že prezident Putin
sleduje politiku s otevřeným koncem, která
se skládá ze tří
strategických cílů.
Kdykoli může prohlásit, že je spokojen, a odvolat jeden, dva, nebo dokonce
všechny tři cíle - a přesto vyhlásit vítězství. Případně
je může všechny udržovat při životě po neomezenou dobu a nechat Západ, aby se dusil ve vlastní šťávě a čekal na jeho další krok.
Prvním z jeho
tří strategických cílů je obnovit pozici Ruska
jako mocnosti, se kterou musí
Spojené státy na globální šachovnici počítat, a ne se nechat převálcovat jako v 90. letech.
Rusko pokračuje v intervenci v Sýrii. Jeho intervence v
Kazachstánu ukázala,
že jeho ambice a
schopnosti jsou větší než jen Rusko. Hraje aktivní roli při jednáních s Íránem. Má
omezenou schopnost promítnout
vojenskou sílu do
zahraničí, ale pečlivě vybírá intervence tak, aby zvýšil vyhlídky na úspěch.
Druhým cílem
je ukázat, že Rusko je schopno uplatňovat značný vliv na Evropu. EU nahrála prezidentu Putinovi tím, že provádí nefunkční energetickou politiku. Před několika lety mohla s Ruskem uzavřít dlouhodobou smlouvu o dodávkách
plynu, která by
vytvořila vzájemnou závislost. Místo toho však
váhala. Důsledkem je, že se Rusko obrátilo k Číně,
čímž se EU stala pobočným trhem. Kromě toho nejednotné zahraničněpolitické
a bezpečnostní zájmy členských států EU znemožnily jakýkoli smysluplný
společný postoj.
Třetím cílem je vnucování poselství,
že je Rusko schopno
kdykoli vtrhnout na Ukrajinu, a tím
donutit Kyjev k určité závislosti vůči Moskvě.
Zdá se, že
si Severoatlantická aliance v
současné krizi počíná
dobře, když reaguje jasnými
prohlášeními o svých záměrech a politice doprovázenými omezenou materiální pomocí
Ukrajině. Na papíře byla potvrzena perspektiva vstupu Ukrajiny do
NATO. Ve skutečnosti však byla
stažena z programu jednání. Poprvé
od roku 1991 jednalo Rusko v Evropě
aktivně a zatlačilo NATO a EU do
reaktivní/obranné role.
Prezident Biden je ale možná připraven ukrást Putinovi jeho diplomatické
vítězství. Pokud k útoku
nedojde, protože to Rusko
nejspíš ani nemělo v úmyslu, může prezident Biden prohlásit, že plány
Moskvy zmařil. Dočkáme se
toho, že Spojené státy budou požadovat
silnější evropský závazek
vůči své protičínské
politice jako protislužbu
za to, že "zachránily" Evropu před
pohromou?
Pokud ano, Washington Evropany přelstí a přitáhne
je blíže k americké
politice v Indopacifiku bez ohledu na jejich vlastní zájmy.
V této souvislosti není důležité,
zda Bidenova administrativa věřila,
že Rusko zaútočí, nebo ne.
Hlavním závěrem, který lze z této hry vyvodit, je její demonstrace neschopnosti Evropy bránit se a zvládnout velkou krizi uvnitř Evropy, a ponechat tak řešení situace na Rusku a Spojených státech. Evropa se marginalizovala nikoli v důsledku této konkrétní
krize, ale spíše tím, že po desetiletí
nedokázala vybudovat věrohodnou vojenskou kapacitu.
Celý článek v angličtině ZDE
9655
Diskuse