Bývalý Putinův šéfideolog vznáší nárok na území Běloruska, Ukrajiny, Estonska, Lotyšska, Moldavska, Finska a části Polska:
Mlhavá budoucnost obscénního míru
16. 2. 2022
- Slovo „geopolitika“ se dnes používá především k vysvětlení průšvihů na burzách a ve směnárnách. Ale nebylo by na škodu si připomenout jeho původní význam, napsal bývalý kremelský šéfideolog a duchovní otec agrese proti Ukrajině Vladislav Surkov.
V těch dávných časech, kdy geopolitika ještě doufala stát se vědou, se jí podařilo dodat některým banalitám takřka akademický lesk, což je umožňuje dodnes využívat k budování ideologických konstrukcí, včetně vojensko-strategických věšteb.
Jedna z těchto banalit tvrdí, že ráz krajiny určuje charakter státu. Zvláštnosti rozvoje národa a jeho aspirací závisejí na vlastnostech terénu, v němž vznikl. Obyvatelé rovin se liší od horalů. Přímořské státy od kontinentálních. Národ zrozený v dněprodonské oblasti se nepodobá národu, který se zrodil v Teutonburském lese nebo na březích Žluté řeky.
Druhou banalitou je, že rozměr území má význam. Kontrola prostoru je základem přežití. Teď často slyšíme, že to je archaická představa o politice. Že boj o zemi, moře a nebesa už není třeba vést, protože... už není jasno proč. Nejspíše proto, že jsou líní a vystrašení.
Konečně představa o krajině a území se v našich dnech opravdu komplikuje. Všude vznikají různorodé, dříve nevídané a dosud málo prozkoumané virtuální krajiny kyberprostoru. A průzkum sousedních planet sděluje neklidným supervelmocem, že růst lze nejen do různých stran, ale také nahoru, do kosmu.
Prohlubuje se také chápání toho, jak silně je chování národů ovlivněno psychologickou krajinou, okolním mýtickým prostředím, reliéfem kolektivní historické paměti.
Mnemologický prostor libovolného ambiciózního národa je krajně nesourodý, kontrastní. Je formován vítězstvími a porážkami a skládá se z vyvýšenin a nížin, vrcholů a propadlin. Vítězství si připomínají ochotně, slaví je a projektují na zítřejší den. Ostudné epochy si připomínají zřídka a tišeji, nebo je zcela zamlčují.
Snahy vzpomínat pouze na to dobré a zapomenout špatné jsou úplně přirozené (takové jsou zákony psychologie) a úplně marné (také podle psychologických zákonů). Hromadící se pozitivní a negativní zkušenosti lidí jsou spojeny do jediného komplexu, který ovlivňuje kolektivní vědomí a chování. Každý národ je přitom zakomplexován svými vlastními, jedinečnými a nedělitelnými komplexy.
Takže vždycky dojde i na vzpomínání na to špatné. Vždyť propasti jsou neméně impozantní součástí krajiny než výšiny. A lidi motivují ponížení a traumata ne méně než triumfy.
V únoru 1918 došlo k historickému (a zčásti hysterickému) zasedání ústředního výboru bolševické strany. Na něm bylo schváleno rozhodnutí o uzavření míru s Německem. Tento mír známý jako Brestlitevský dříve obdržel i v opozičním tisku (tehdy takový ještě existoval) dodatečný a přesnější název - obscénní.
A skutečně, mír se ukázal přímo obscénním. Podle jeho podmínek se Rusko vzdalo ohromných území, která mu dříve náležela - Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny. Západní hranice byla posunuta daleko na východ, což zemi zatlačilo do předpetrovských limitů, a možno dokonce říci, že do předromanovovských časů. Obscénněji už nelze.
Ponižující smlouva byla ironií osudu zrušena nikoliv Ruskem, ale jeho bývalými spojenci, kteří je opustili. V tomtéž 18. roce. Načež Sovětská republika a později Sovětský svaz postupně získaly ztracená území nazpět. Na první pohled.
Ale geopolitické procesy jsou pomalé, jejich výsledky vystupují z pod hromady ohromujících událostí postupně. Rozpad Ruska zahájený v letech 1917-1918 a jakoby zastavený komunistickou vládou za cenu kolosálních obětí ve skutečnosti neskončil. Veliký mocný Sovětský svaz se ukázal ve skutečnosti nikoliv pevností, ale čímsi na způsob černobylského sarkofágu, v jehož vnitřku pokračovaly štěpné reakce, rozpady a odcizování.
Pokud tedy porovnáme současnou mapu evropské části naší země s mapou potvrzenou notoricky známým Brestlitevským mírem, sotva se najde mnoho rozdílů. Je to překvapující, ale západní hranice dnešního Ruska se takřka do písmene shoduje s linií omezení, kterou v roce 1918 po předání německého ultimáta malodušně odsouhlasili bolševici.
Ukazuje se, že Rusko bylo po mnoha letech opět zatlačeno zpět na hranice "obscénního míru". Přitom neprohrálo válku. Není nemocné revolucí. Jakási směšná perestrojka, trocha kalné glasnosti stačily k tomu, aby se slátané sovětské impérium rozpadalo ve švech. Takže do systému byla zabudována fatální zranitelnost.
A co dál? Přesně řečeno, ne ticho. Před námi leží mnoho geopolitiky. Praktické i aplikované. A možná dokonce i kontaktní.
Jak jinak, pokud je tu stísněně, nudně a trapně... a pro Rusko je nemyslitelné zůstat v hranicích obscénního světa.
Jsme pro mír. To se rozumí. Ale ne pro obscénní. Pro ten správný.
Podrobnosti v ruštině: ZDE
Diskuse