Jak se německá zahraniční politika změnila v sovětskou pedagogiku

1. 7. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Mále se to ví, ale německá zahraniční politika vůči Rusku, nebo chcete-li Ostpolitik, vlastně odráží ohromný úspěch oficiální sovětské pedagogiky. 

Největší sovětský pedagog Anton Semjonovyč Makarenko (1888-1939) prosazoval nezměrný optimismus ohledně možnosti převýchovy delikventů kombinovaný s komunitním přístupem, který mj. zahrnoval společné bydlení pedagoga s převychovávanými.


V koloniích v Poltavě a později v Charkivě se Makarenkovi podařilo překonat všechna konvenční očekávání a přizpůsobit některé "nenapravitelné" mladistvé delikventy (bezprizorniki) životu ve stalinském SSSR. Mezi makarenkisty ale mj. najdeme řadu slušně sociálně adaptovaných psychopatů, kteří se později objevili zejména ve službách Rudé armády, zpravidla s dokonale vyholenými lebkami coby od dětství vyzkoušeným opatřením proti vším.

Makarenkův názor byl takový, že vhodným pedagogickým působením dokáže změnit osobnost delikventa natolik, aby se nakonec dobře přizpůsobil kolektivu.

Tak se měl také "společný evropský dům od Atlantiku po Ural", o kterém kdysi mluvil zcela vážně Michail Gorbačov a později čistě účelově Vladimir Putin, stát převýchovným zařízením pro ruského delikventa. Sbližování a společný život Němců s ním měly vést ke kýžené proměně jeho osobnosti. Komunita dělá zázraky, věřte!

O Makarenkovi je nicméně známo, že podobně jako Mičurin poněkud přeceňoval environmentální faktory ve výchově na úkor ostatních, jimiž se už tak snadno manipulovat nedá. Na druhé straně budiž přiznáno, že za historicky naprosto mimořádné situace po občanské válce v Rusku do kategorie mladistvých delikventů spadalo mnohem více a jiných dětí, než za kterýchkoliv jiných okolností.

Obecně lze velmi zhruba říci, že existují nejméně tři různé typy lidí, s nimiž makarenkismus ve svých úvahách ovšem příliš nepočítá.

Někteří - včetně psychopatů, ale nejen jich - platné sociální normy téměř nikdy nedodržují, pokud se jim náhodou zrovna nehodí k nějakému vlastnímu vyčůranému záměru. Většina lidí je ovšem obyčejně konformních, takže se uznanými sociálními normami běžně celkem často řídí - alespoň tedy potud, pokud trvá sociální tlak vynucující dodržování těchto norem. (Podívejte se do míst, kde přírodní katastrofa nebo válka rozbily sociální kontrolu, a uvidíte, jak tenoučká je civilizační slupka. Pusťte do vedoucích pozic asociály Zemana a Babiše a budete koukat, co všechno je možné.) A konečně máme i určité malé procento Palachů, kteří normy plně internalizovali a trvají na nich i v anomických situacích, ve kterých žádné účinné vynucování ze strany kolektivu neexistuje.

Většina Makarenkových chovanců podle všeho ve skutečnosti patřila právě do skupiny běžných konformistů. Za normálních okolností by normy dodržovali, ale v rozvráceném sovětském Rusku se i oni museli věnovat zločinným aktivitám, protože jinak by vůbec nepřežili. Když se posléze objevila solidní příležitost "přepnout" se zase do režimu vynucovaných norem, lépe či hůře zvládli změnit situaci k lepšímu.

Makarenkova představa, že si člen komunity vytvoří "novou identitu", se ale i tak ne ve všech případech naplnila. To proto, že psychopaty a další zásadní porušovatele norem ve skutečnosti nelze sebelépe pojatou převýchovou nijak zásadně změnit. Jejich chování se však může dočasně podřídit normám zejména proto, aby tak sami dosáhli mocenské pozice, z níž to potom všem "vrátí i s úroky", včetně vlastního pocitu ponížení za to, že se museli chvíli přetvařovat a dělat ze sebe slušňáky.

A ovšem také Německo, které se rozhodlo po makarenkovsku převychovat ruského medvěda v ňuňavého ochočeného Knuta z berlínského Tierparku, poněkud přecenilo své síly, neboť na takový gigantický úkol nikdy absolutně nestačilo.

1
Vytisknout
7637

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2022