Život v pasti

21. 11. 2013 / Sandra Wain

Mnozí občané se trápí a rozčilují, že v pasti není dost snadno získatelných peněz, chutného a zdravého jídla, neotráveného pití, aut, domů, hodných lidí a bůhvíčeho. Chtějí se zde rodit, prospívat, prožívat libé požitky a být šťastní. Nejlépe pomocí vlastnění majetku. Nějak se to však většinou nedaří. Místo předpokládaného ráje se v toužebné destinaci realizovalo peklo.

Lidé se dostali do pasti. Zbytněli v ní, zpustli, rozmnožili se a rozložili se -- sami v sobě i mezi sebou. A když sklapla klec, protáhnout se ven z jejího hustého mřížoví se nedá. Navíc lidé většinou vůbec ani netuší, že jsou v pasti. Malují si vzdušné zámky. Utěšují se pošetilostmi. Někteří tu past nazývají svobodou a demokracií. A obvykle se neptají za co a za kolik?

Potměšilí chytráci vymysleli pravidla na usměrňování výbojných pudů, ale ony podle slibů nijak nefungují. Agresivní snahy totiž na sebe narážejí v pečlivě uzavřeném prostoru. Ty vězeňské zákony jsou vesměs určené pro paralyzaci, chov a okrádání bázlivých a hloupých.

Ačkoliv se s invazí do vesmíru životní prostor i jeho zdroje zdánlivě rozšiřují, přesto jsou omezené. Idea nekonečného růstu naráží nejen na hranice našeho světa a mysli, ale i na vnitřní vyčerpání pocházející z uměle živené agrese. Projevují se abstinenční příznaky a vyžilost.

Je vůbec konec tam, kam nedohlédneme? Není konec, který se nám jeví rozptýlený svými paprsky pouze jednobodovým začátkem? Přes povinné vzdělání v matematice a fyzice nám nic nedochází?

Čím více se budeme snažit vniknout do pasti a zatahovat tam druhé, tím více bude past plnit funkci pekla. Nezbývá než cesta zpět a ven do svobody mimo husté mřížoví pasti. Není to a nebude to snadné, ale je to jediná možnost snesitelného života v mylně chápané a projektované realitě. Dokud si to neuvědomíme, bude se situace stále více a více zhoršovat. Bolest má na omyl upozornit.

Díváme-li se na televizi a prožíváme-li obrazovkou vysílaný děj, nezdá se nám nic divného, dokud si například neuvědomíme, že u nás v obýváku hoří. Pak odpoutáme pozornost od monitoru, ale může být již pozdě, neboť požár nás již možná zachvátil.

Máme se zlobit na politiky a jiné, kteří se starají o to, aby nás oklamali a zavřeli do pasti, nebo na sebe, že jsme se nechali podvést a uvěznit? Nepovažujeme situaci za beznadějnou v souhlase s přáním predátora?

Sice pozdě, ale lidem možná již začalo něco docházet. Konečně se začalo mluvit a psát o tom, že žijeme v otrokářském státu. Stát je pouze prostředek donucování a vykořisťování nemocných mocnými. K jeho existenci musí být alespoň dvě polarizované třídy, třída parazitů (otrokářů) a třída hostitelů (otroků). Pokud bojují proti sobě, nikdy se nezničí, ale naopak své konkurenční vztahy jen posílí.

Každá třída musí zničit sama sebe a tím i druhou třídu nepřátelskou. Otrokáři mohou zničit otrokářský stát jen tím, že zničí sebe. Nemají k tomu však žádné důvody. Daří se jim dobře. Řešení zbývá na otrocích, ale těm není ani jejich značná přesila nic platná. Schází jim inteligence, chuť i morálka ke zrušení sebe sama. Původ svého otroctví neshledávají u sebe, ale u druhých. V tom je stádo zajedno se svými zlovolnými hospodáři.

Důvodem, proč se vydal člověk do uzavřeného prostoru, je hledání člověka. Čím více tak činí, tím více toho svého ztrácí a jiného nenachází. Nakonec se místo toho věnuje něčemu úplně jinému, než měl původně v úmyslu. Věnuje se vědě, technice, ekonomice, politice, konzumu a jinému.

Nakonec se lidé dřou a vysávají navzájem, devastují přírodu i sebe a vesele degenerují. Není ta podprahová zdánlivá nevinnost a spokojenost sama se sebou, která to provází, nějaká patologická? Neschází peníze, ale nadšení.