Jsme poslední země na světě, která věří v multikulturalismus:

Kanada ve věku Donalda Trumpa

11. 11. 2016


Počátkem listopadu a v ulicích Toronta si muži a ženy na tmavé zimní kabáty připínají jasně červené máky. Dělají to kvůli připomínce. Vzpomínají na muže a ženy, kteří položili své životy ve dvou velkých orgiích násilí, jež definovaly 20. století, aby vybudovali moudřejší a lepší svět. Ten svět, co se přeživším podařilo vytvořit, jedné noci náhle skončil. Se zvolením Donalda Trumpa poslední z hlavních západních demokracií, která se držela proti přílivu xenofobie, padla. Dobrá, ne úplně poslední. Je tu Kanada, napsal Stephen Marche.


V Evropě moc krajní pravice vytrvale rostla po desetiletí. Krajní pravice možná ani není přesný pojem pro sílu, která přichází, aby ovládla to, čemu se dříve říkalo Západ. Kombinuje slib sociální soudržnosti cestou státu blahobytu s rasově definovanou etnickou identitou. Tato moc je na pochodu všude a přirozeně směřuje k autokracii. Není jen západní. Po celé planetě už dala světu mnohé Putiny, v Turecku i na Filipínách.

I ty země, v nichž nová forma socialistického nacionalismu (nebo národního socialismu? - red.) ještě netriumfovala, byly jeho vzestupem hluboce proměněny. Nedávný článek v Guardianu informoval, že 32 % mužů a žen žijících v manželství osob stejného pohlaví ve Francii podporuje Národní frontu. S brexitem a Trumpovým triumfem zašla změna tak daleko, že etničtí nacionalisté už nejsou povstalci; jsou u moci. Samotný pojem mezinárodního řádu založeného na pravidlech místo na zásadě, že pravdu má mocnější, může být věcí minulosti.

S nástupem premiéra Trudeaua a selháním rasové politiky Konzervativní strany ve volbách v roce 2015 Kanada nalezla novou a zvláštní politickou identitu s unikátním postavením v mezinárodním řádu.

Jsme stále více sami. Tato osamělost nás v příštích měsících a letech bude definovat, možná již navždy. Jsme poslední země na zemi, která věří v multikulturalismus. Jsme jedna z posledních zemí, která věří ve volný obchod. Ironie naší situace je zřejmá: Jsme nejotevřenější světu právě ve chvíli, kdy se uzavírá.

Jakkoliv je tato změna obecně děsivá - a nejsme daleko od toho dokázat si představit etnické čistky jako politický program ve vyspělých ekonomikách - osamělost Kanady nás v naší historii staví do unikátního postavení. Poprvé se nevidíme jako odraz jiné mocnosti. Naše politika už není odvozeninou Westminsteru nebo Washingtonu. Naše politika je specifická, není derivací vzdálené metropole.

Přesně proto musíme sebe i svou představu vlastní země podrobit starostlivému a podrobnému zkoumání. Optimismus nestačí. Pokrokáři, kteří trvají na tom, že "i Kanada má své problémy" a "neměli bychom soudit druhé, protože jsme stejně špatní", jsou v jistém smyslu perfektně přesní. Náš multikulturní ideál často selhává. Proces odhalování pravdy a usmíření s domorodým obyvatelstvem je mučivě pomalý a patrně takový zůstane i v dohledné budoucnosti. Ale nemůže se už ohlížet po progresívních hnutích v Anglii nebo Evropě či Spojených státech a hledat v nich vzory. Naše problémy prostě nejsou stejné jako problémy kdekoliv jinde na světě.

Je zbytečné říkat, že hrozba Donalda Trumpa nebo brexitu v Kanadě je velmi reálná. Kanaďané nejsou lepšími lidmi než lidé ve Spojených státech nebo Velké Británii. Kellie Leitch, kandidátka na šéfku Konzervativní strany, ihned po Trumpově vítězství rozeslala kolegům prohlášení, v němž říká: "Je to zpráva, kterou přinesu ve své kampani na příští kanadskou premiérku."

Jen to samo o sobě už dokazuje, že síly uvnitř Konzervativní strany si přejí pěstovat xenofobii a jazyk národních hodnot za účelem politického zisku. Není jasné, jak to udělají, vzhledem k Chartě práv a svobod. Je také nejasné, zda strategie bude fungovat, protože hrátky s islamofobií v poslední kampani a během posledních provinčních voleb v Québecu selhaly. Nicméně v soutěži o vedení Konzervativní strany se nyní bojuje o kanadskou budoucnost. Bude polovina naší politiky definována stejnými trendy, které proměňují zbytek světa, nebo se konzervativci vrátí k tradiční politice kritiky liberálního utrácení a arogance?

Relativní síla Kanady by nás neměla ukolébat. Naopak. Právě teď, když nejsme ve tmě, musíme pracovat na tom, aby multikulturalismus fungoval. Musíme dosáhnout toho, aby fungoval lépe a pro každého. Musíme svým příkladem ukázat, že nenávist není jedinou možností ve světě plném těch druhých. To nás označí mnohem jasněji než květy vlčích máků.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4767

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2016