Kdo určuje, kde končí akademická svoboda a začíná politický postoj?

10. 12. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Bohumil Kartous napsal polemiku s mým textem o akademikovi Markovi Hrubcovi, který byl odvolán ze dvou předních vědeckých pozic na Akademii věd ČR a hrozí mu další postih kvůli tomu, že publikoval texty v čínských novinách a že spolupracoval s budapešťským think-tankem údajně podezřelým ze špionáže.

Jádrem celé kauzy je popularizační vyjádření Hrubcových odborných názorů o Číně v deníku China Daily. Ačkoli osobně s vyzněním jeho textů nesouzním, rozhodně důrazně protestuji, aby byl Hrubec kariérně postižen, a to dokonce ještě před tím, než etická komise Akademie dospěje k nějakým závěrům.

Budu-li vycházet z Kartousovy logiky, pak bychom museli za propagandisty či spolupracovníky Pekingu označit nejen vysoké představitele OSN, ale i představitele 142 zemí, kteří se připojili k čínské iniciativě pásma a cesty (Belt and Road Iniciative). Když anglická královna několika lety přijala čínského prezidenta ve zlatém kočáře (sic), chtěla tím snad vyjádřit podporu autoritářského režimu v Číně, anebo naopak tak chtěla vyjádřit (třebaže kýčovitě) podporu spolupráce mezi Velkou Británií a Čínou?  A co francouzský prezident Macron který před třemi lety věnoval čínskému prezidentovi ušlechtilého hřebce? Měli by se snad všichni tito představitelé vzdát svého úřadu, protože svým jednáním podporují například případnou anexi Tchaj-wanu?

Můžeme namítnout, že se jedná o kolorit z popudu vrcholových politiků, nicméně obdobné postoje, jaké zastává pan Hrubec, zastávají i jiní akademikové. Kupříkladu nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, jenž pronesl následující slova: „Faktem však je, že Čína byla stále světovým lídrem, protože jako chudá země rozšiřovala základní vzdělání na těžko představitelné úrovni, stejně jako základní zdravotní péči. Přicházely nejrůznější věci jako "bosí lékaři" a podobně. Ale rozšíření zdravotní péče po celé zemi bylo zcela pozoruhodné.“

Ve vědeckých textech věnujících se hospodářskému rozmachu Číny najdeme i následující formulace:„...od zahájení ekonomické reformy v roce 1978 se v Číně výrazně zlepšila průměrná životní úroveň a došlo k relativní sociální stabilitě. V tomto období se Čína vyvinula z izolovaného socialistického státu v páteř světové ekonomiky." A mohli bychom pokračovat dále.

Srovnejme tato tvrzení s Hrubcovými formulacemi vyjádřenými v China Daily: „Čína vyvinula svůj vlastní model rozvoje skromným způsobem a ostatní rozvojové země se jejími úspěchy inspirují. Na pozadí současných světových problémů a jiných modelů jsou čínské zkušenosti vnímány jako reference pro ostatní země, které zkoumají svou vlastní cestu rozvoje.“

Přitom Hrubec ve svých odborných pracích upozorňuje, že pracuje s pojetím interkulturního dialogu a pojetím vzájemného uznání zemí v rámci mnohočetných modernit (teorie „multiple modernities“), kde se země jen inspirují, ale nic si nevnucují.

Žijeme v globalizovaném světě, kde se střetávají vzájemné antagonismy velmocí. Mám za to, že úlohou sociálního badatele má být otupování těchto vzájemných nevraživostí. A Čínu jakožto světovou velmoc jednoduše nemůžeme ignorovat či si ji domyslet, neboť je zapotřebí, aby spolu velmoci spolupracovaly v tak závažných otázkách, jako je klimatická krize, jaderná hrozba, disruptivní technologie apod.

Otázkou zůstává, kdo určuje maně viditelnou hranici mezi akademickou svobodu, osobními postoji a otevřenou propagandou. Bude tím sudím snad Bohumil Kartous, který očividně neví nic o tom, co se píše o Číně v zahraničních vědeckých periodicích a v diplomacii? Či Sinopsis, jehož činnost spočívá v jednostranné kritice represálií Pekingu a kádrování českých badatelů? Tato studenoválečnická mentalita je mi naprosto cizí, neboť vede pouze ke konfrontaci a honu na ty, kdo se opovážili mít jiný názor než nastupující názorový proud. 

 

 

 

 

3
Vytisknout
5896

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2021