Válka upírá postmoderní "právo na vlastní příběh"

10. 12. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 2 minuty
  • Ve skutečnosti žádného "vojína Ryana" nikdo nezachraňuje. 

Lituji, možná jsem se vyjádřil neobratně, měl jsem formulovat jasněji.

Podle mého názoru člověk, který se dlouhodobě zabývá válečným zpravodajstvím, tak jako třeba Deborah Haynesová, musí cítit paradoxní kontrast mezi frustrující nemožností dát většině obětí válek konkrétní tvář, a na druhé straně maximálním soustředěním pozornosti na příběh individuální oběti v "mírové" společnosti.

Chci tím říci, že jsme v jistém smyslu rozmazleni tím, jak se nám média snaží všechno předžvýkat prostřednictvím jímavých individuálních příběhů, takže pak zůstáváme zcela slepí tam, kde takový příběh z toho či onoho důvodu prostě chybí. Chytlavý příběh jednotlivce začal totiž fungovat jako nutkavě vyžadovaný "důkaz", bez "důkazu" se už mezi mediálními konzumenty na utrpení nevěří. Nebere se vážně.

Klasický finský válečný román Väinö Linny se nikoliv náhodou jmenuje Neznámý voják (Tuntematon sotilas). Vyprávění postrádá hlavní postavu a ty, které autor na základě vlastních zkušeností typově načrtl, v průběhu času téměř všechny zemřou. Jediným trvalým příslušníkem kulometné roty tak jako by byl právě anonymní "neznámý voják", jehož příběh zůstal nevypovězen a skryt i po ukončení děje Moskevským příměřím v září 1944.

Trvám na tom, že pokud stále vyžadujeme vyprávění individuálních příběhů a nedospěli jsme k pochopení toho, proč Linna psal o "neznámém vojákovi", nedokážeme nikdy pochopit děsivý charakter války. Budeme dál s kýčem ztvárněným Tomem Hanksem předstírat, že ve válce jednotlivý život může něco znamenat, že o něj jde, že je zachraňován, že není ze samotného principu války devalvován až po tu nejzazší mez.

A to nám paradoxně umožňuje zůstat vůči skutečné válce slepí a nelidští.

1
Vytisknout
6115

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2021