Kuriozity a souvislosti výročí srpna 1968 a 1969

Kdo vlastní pravdu, disponuje mocí: hodnotová a finanční okupace současné ČR sílí

2. 9. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 4 minuty

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Shromáždění organizovaná, anebo koordinovaná spolkem „Milion chvilek pro demokracii“ přinášejí někdy i nečekané připomínky a vyjádření jak o dnešní politice, tak o 60. letech. Na přibyslavském shromáždění na Vysočině zazněly mimo jiné vzpomínky na místní události v r. 68 a jedna z nejzajímavějších z nich s tradičním vnímáním událostí let 68. a 69. nemá mnoho společného. „Do přibyslavské kroniky bylo dopsáno tužkou: „V roce 1968 zemřel bratr zavražděné (Anežky Hrůzové v Březince u Polné) a v závěti zanechal přiznání, že její vraždu spáchal on sám“, zaznělo z úst organizátora Petra Málka při vzpomínce na další význačné místní události jako například poboření stodoly u Bukovských polským kanónem při průjezdu vojsk varšavské smlouvy nedalekou vískou Dobrá.

Asi není úplně nejpodstatnější polemika, do jaké míry je zápis z přibyslavské kroniky autentický (byť by to samozřejmě polemika byla velmi zajímavá) – autora se asi již nepodaří dohledat. Co ale zajímavé je, tak je relativní časová blízkost, kterou neslavná vražda u nedaleké Polné na sklonku šedesátých let ve vnímání místních obyvatel stále měla.

Necelých sedmdesát let, které dělí rok 1968 a 1899 nejsou z tohoto pohledu až tak významným časovým předělem. Z pohledu roku 2019 se tak jedná o podobnou vzdálenost jako od politických procesů přelomu 40. a 50. let minulého století. Jak události srpna 69., tak politickým procesům, ale koneckonců i nechutné hysterii provázející vyšetřování vraždy Anežky Hrůzové spojuje výroba „pravdy“. Řečeno foucaultovskou terminologií, ten, kdo vlastní pravdu, disponuje mocí.

Ze všech připomínkových aspektů je tak možná právě tento jedním z nejrelevantnějších pro současnost. V éře kyberprostoru se zápas o „pravdu“ stal doslovným bojištěm. A v něm je marxistická analýza, navzdory svému předdigitálnímu původu, stále užitečným interpretačním nástrojem.

Kdo disponuje prostředky, používá je nejenom k jejich další kumulaci, ale také k vytváření bariér rozdělujících svět na ty, kdo "mají“, a na ty, kdo "nemají“. Výroba „pravdy“ je pro tento boj naprosto klíčová. Letmý pohled na vlastnickou strukturu českého mediálního prostoru o této skutečnosti vypovídá nejlépe. Mafra či CNC nejsou ve své podstatě ničím jiným než strojky na „pravdu“. Pokračující cílená snaha opevňovat a posilovat oligarchické mediální domy svědčí o tom, jak důležité je pro vlastníky těchto domů vytváření souhlasu (Noam Chomsky).

A z tohoto pohledu jsou klíčovým aspektem bezpečnosti českého státu finance. Ještě účinnějším nástrojem konfliktu než děla, je ovládnutí fabriky, která děla vyrábí. Polemika Marka Beneše (ZDE) s textem Karla Dolejšího o reálné (ne)obranyschopnosti ČR vůči Rusku sice tento aspekt zmiňuje, ale až jako poslední ze zmíněných účinných prostředků obrany proti ruským operacím.

Pakliže by ČR disponovala skutečně efektivní finanční policií, která by nemohla být použita (ať už dobrovolně, anebo nedobrovolně) jako nástroj konkurenčního boje mezi „těmi, co mají“, tak by možná dokázala narušovat finanční toky, které kremelská oligarchie ve své válce o „pravdu“ se západem v české měně využívá.

O ČR by se pak možná nepsalo jenom jako o „měkké zemi“ vhodné k nerušeným schůzkám s kremelskými prostředníky (viz. například kniha „Tajná dohoda“ o oligarchické podpoře Donalda Trumpa na jeho cestě do Bílého domu od Luka Hardinga) s vhodnou tranzitní měnou, přes kterou putují ruské a čínské prostředky oslabující západní aliance a ekonomické vazby (do kterých přitom Česká republika patří).

Je ale velkou otázkou, zda je tato vize vůbec myslitelná, dokud bude ČR disponovat korunou jako národní měnou. A navíc se ČR navzdory volebním slibům ANO a Miloše Zemana od eura  spíše vzdaluje, než aby se mu přibližovala (například "Stát už nevydává zprávu o připravenosti Česka na přijetí eura").

0
Vytisknout
8218

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2019