Myslet pandemii

22. 4. 2020

Pandemie koronaviru přiměla mnoho komentátorů, blogerů a popularizátorů vyjadřovat se k samotě, která je obvykle pojímána jako nezbytný adaptační mechanismus, píše Meng-hu. Nehovoří však o samotě jako takové, ale k tomu, co Sue Halpernová v knize "Migrations to Solitude" označuje za "nechtěnou samotu". Lze však setrvávání doma, sociální izolaci v pandemii, srovnávat s nechtěnou samotou samotáře, vězně, pacienta s terminálním onemocněním, ovdovělých nebo truchlících, duševně nemocných? Skutečná samota není jen nedobrovolná, ale jde o profesi, projekt, přijetí osobnosti a osudu. Nejde o maličkost ve srovnání s tím, co komentátoři považují za úder izolace vyvolávající potřebu spousty zabíječů času: Her a skládaček, závislost na sledování filmů a čtení svazků, které jinak nikdy neměly být přečteny.

Samota je sférou poustevníka, mystika, kreativního umělce. Patří do jiné oblasti než fyzická samota, než psychologická skutečnost, která staví samotu na stejnou rovinu s osamělostí. Samota je do určité míry určena introvertům, ale jinak je volena záměrně, pokud ne rovnou vědomě.

Zdravotník konfrontovaný s nemocí a smrtí samozřejmě není sám. Ale nejde také o pouhou jednotku pracující s ostatními jako ve vojenské operaci. (Slovník války, útoku, zteče, obrany, vojáků, frontových linií atd, je nešťastný a dokonce zavádějící, odhaluje, jak si naše společnost cení práce - a smrti - bojovníka více než čehokoliv jiného.) Zdravotník vykonává unikátní a nesobecké povolání, nikoliv nedobrovolnou snahu. Avšak morální rozměr jeho náročné práce jej v čase pandemie vyzvedává do vyšší roviny. Nikoliv vyšší v plně morálním smyslu, protože nejde o to stavět hrdiny proti pěšákům. To vše činí ze samoty pro osobu uvězněnou doma, která rozpačitě vyhovuje požadavku na sociální izolaci, příležitost usilovat o vylepšení svých návyků. Přistupovat k lepším návykům se zdráháním a záměrnou neochotou je sebezničující a představuje to špatnou víru.

Když čteme Camusův "Mor", nakonec si spolu s jeho postavami uvědomujeme, že život během epidemie je prostě život o sobě. Utrpení a smrt jsou kolem nás vždy, patří k naší existenci - nejsou oddělené, my sami jsme morem. Proto jsme v tom všichni společně; ne proto, že tvoříme společnost, že jsme přáteli, nebo že konáme hrdinské činy, kvůli svatosti nebo vyšší morálce. Spíše jde o to, že jsme lidskými bytostmi, žijeme a umíráme, všichni. To je běžný, univerzální osud, který sdílíme všichni - a navzájem si dlužíme určitou "slušnost", jak tomu říká Camus, bez ohledu na naše osobní přesvědčení.

Poslední myšlenka. Je duben. První řádek básně T. S. Eliota "The Waste Land" nám říká: "Duben je nejkrutější měsíc..." Jde o nejkrutější měsíc, protože nás konfrontuje s příchodem jara, s odcházením zimy, občas je jasno a slunečno, občas se vzduch plní plískanicí a sněhem. Nebohé rostliny zvedají své kvetoucí hlavy na přivítanou závanu tepla, jen aby byly zbity. A ptáci, jejich radostná píseň a bezstarostné poskakování ukončené náhlým chladem, který mnoho z nich zabije. Takový je život dezinterpretující znamení, důvěřující nadějím, s narušovanými očekáváními, odmítající čekat dost dlouho na to, aby zjistil skutečnou povahu střídání ročních dob, přírodních cyklů, životních cyklů. Trpělivost a pozorování patří k silným stránkám mudrce, nikdy nepředpokládajícího a nepředjímajícího, praktikujícího Čuang-c´ovo wu-wej, čili "nejednání", nebo přinejmenším neškození.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
2887

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020