Díra u Hanušovic a Královna Sono

6. 5. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
První africký thrillerový seriál "Královna Sono" vyrobený pro webovou síť Netflix obsahuje vše, co byste od podobného populárního dílka očekávali: Relativně prostou zápletku, atraktivní vizuály, napětí, akční scény a (v míře menší než poslední dobou obvyklé na Západě - nikoli nutně ke škodě věci) nějaké ty milostné scény. Kromě toho však v seriálové zkratce objevíte i poměrně přesně shrnuté nejsoučasnější jihoafrické reálie.



"Nebojujeme za svobodu, protože tu už všichni mají," pronáší na závěr první série herečka a moderátorka Pearl Thusiová v titulní roli agentky jihoafrické tajné služby. Ta je dcerou zavražděné levicové aktivistky a dodnes se nevyrovnala s nedošetřenou matčinou smrtí.

Za co Královna Sono spolu s ostatními agenty bojuje, však ve skutečnosti není tak těžké pochopit. Na jedné straně stojí garda zkorumpovaných jihoafrických politiků ohánějících se minulými zásluhami v boji proti apartheidu (připomenu kauzu zkorumpovaného exprezidenta Jacoba Zumy, který byl v únoru 2018 donucen k rezignaci), přičemž jsou více než ochotni zaprodat svou zemi nejvyšší zahraniční nabídce (řeč je konkrétně mj. o fatálním jaderném kontraktu s nejmenovanou zemí). Tito politici delegitimizují étos, demokratické instituce a celý odkaz někdejšího boje proti apartheidu. A co víc, dlouhodobým tolerováním xenofobie a davového násilí proti přistěhovalcům z jiných afrických zemí připravili půdu pro ambiciózní panafrickou teroristickou organizaci Slušní lidé (Watu Wema), která mezi odstrčenými nalezla politickou základnu a zemi cílenými útoky destabilizuje.

Watu Wema ovšem ve skutečnosti úzce spolupracuje se soukromou bezpečnostní agenturou Superior Solutions, kterou po smrti bratra a eliminaci mafiánského otce naprosto bezohledně řídí sadistická mužatka Jekatěrina Gromovová (Kate Liquorishová). Superior Solutions dodává teroristům zbraně, ale současně se nabízí africkým vládám jako jediný dostupný prostředek k odstranění teroristické hrozby. Postupně tak získává vliv a mocenské pozice v okolních afrických zemích, aby v závěru první řady seriálu zahájila proces nepřátelského převzetí samotné Jihoafrické republiky. Může přitom spoléhat na zkorumpovaného a zkompromitovaného prezidenta Malungu (James Ngcobo), kterého má v hrsti a donutí jej k vyhlášení výjimečného stavu.

Jihoafrická republika ovšem v době relativně nedávné skutečně zakusila zásadní ruskou vlivovou operaci, která má Moskvě umožnit dominanci na černém kontinentě ZDE ZDE ZDE ZDE. Zdá se, že operace probíhala s obvyklým ruským "citem" pro místní kulturu a okolnosti, tudíž je do této chvíle v zásadě neúspěšná - nicméně na druhé straně zdaleka ještě neskončila.

Mnoha samovládcům v Africe i dalších zemích se pochopitelně velice stýská po "idylických" dobách studené války, kdy jim manévrování mezi dvěma znepřátelenými mocenskými bloky umožňovalo vyhýbat se mezinárodnímu tlaku na zavedení demokratických pravidel a právního státu. A ruská vlivová kampaň v Africe ovšem v danou chvíli nabízí právě tohle: Úlevu od demokratizačních tlaků, určité omezené ekonomické příležitosti v energetice plus dodávky zbraní pro ambiciózní diktátory a další kvazidemokraticky "volené" vládce.

Jihoafrická republika se svou specifickou politickou tradicí je možná do této chvíle jediným místem, kde ruská vlivová kampaň naráží na určitý odpor. Jihoafričané jsou sžiti s představou, že jejich země má být a bude jedním z určujících hráčů v regionu a na kontinentě vůbec - nikoliv s rezignovaným očekáváním obnovení koloniální poroby. Moskva ale neumí přenechat nikomu ze svých poskoků sebemenší volnost. Proto ti z místních politiků, kdo se namočili do její vlivové operace v JAR, jsou mezi veřejností výrazně nepopulární. Scénárista Kagiso Lediga to samozřejmě dobře ví - a v seriálu se zjevně snaží sbírat body "reálnou" zápletkou, jakkoliv v jiných ohledech pracuje s naprostou fikcí (viz scéna v posledním díle první série, kdy graciézní pětapadesátikilová Sono sama zlikviduje nenadálý útok tří urostlých profesionálních zabijáků).

Důležitým aspektem zde je fakt, že se i v relativně nenáročném zábavném popkulturním díle objevují a "řeší" zásadní otázky jihoafrické současnosti, jen s takovým zjednodušujícím posunem, jaký příslušný žánr vyžaduje (srovnej norský seriál Okupace). Podíváte-li se naopak na současnost českého filmového průmyslu, zjistíte, že mu sice specifický "akční" rozměr tak úplně nechybí (viz Teroristka s Ivou Janžurovou), ale od doby zastřené a laskavé "kritiky v malém" typické pro většinu tvůrců šedesátých let (Až přijde kocour, Hoří, má panenko) se v zásadě nikam neposunul. Zabývá se tvrdošíjně více či méně dobře propracovanými lidskými mikrokosmy, které už nedokáže napojit na makrokosmos snad vůbec nijak. A i když si pustíte řekněme Kancelář Blaník věnovanou poměrům v české politice, dočkáte se zase jen parodování a šklebů. Pearl Thusiová v roli Sono ale hraje roli hrdinky, která se "ještě" snaží o něco bojovat, něco změnit. Nejen snad nesnesitelné poměry v jedné venkovské lokalitě (Teroristka), ale jednoznačně zasahuje i do "velkých dějin" - na něž se dnes Češi dokáží dívat buď jen retrospektivně, s mnohaletým časovým odstupem (Anatomie zrady), nebo zase jen nevážně a nekonstruktivně (EETerminátor - den vyúčtování).

Co může zásadní depolitizovanost české filmové tvorby vypovídat o české společnosti jako celku? 

Za prvé, tvůrci si možná jsou sami vědomi toho, že depolitizovaná veřejnost by "velká" současná témata vesměs nijak neocenila. Lidé, kteří bez přemýšlení skočí demagogům na antipolitický politický styl, se vyhnuli reflexi už u volebních uren - a žádný nabádavý umělec je k ní nejspíše dodatečně nepřitáhne.

Za druhé, Češi se už smířili s rolí budoucí kolonie, kterou po rozvrácení politického systému ruskými destabilizačními operacemi nakonec převezme Čína. V tomto kontextu se všechny ambice omezí na skromnou oblast Visegrádské čtyřky, kde se za znovu opevněnou hranicí místo s předními západními demokraciemi nebo s relativně úspěšnými novými demokraciemi Třetího světa budou zapáleně srovnávat s Maďarskem či Slovenskem.

Vyhýbání se přímočarosti takové Královny Sono by teoreticky mohlo vést k větší kvalitě české filmové tvorby (leč nevede...), o české společnosti nicméně absence podobných popkulturních děl vypovídá jen věci velmi neblahé.

Film Díra u Hanušovic ZDE ZDE potom v jistém smyslu představuje metaforu celé depolitizované České republiky, která počínaje sabotovaným předsednictvím Rady EU v roce 2009 postupně rezignovala na jakýkoliv širší mezinárodní vliv.

A proto dokonce i nikterak náročná díla jako Královna Sono potom ze zahraničí přinášejí klíčová varování s mezinárodním přesahem, která čeští umělci z důvodů, které neznáme, většinou dovedou pouze obcházet širokými oblouky.

0
Vytisknout
17250

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020