Dějiny, či spíše jejich režie?

9. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut
 

Jeden úhel pohledu mají vždy ti, kteří jaksi považují za svou povinnost dát jakoby jediný obecný a shrnující komentář o minulém dění, zvláště z většího historického odstupu, když cítí potřebu rozdílné jeho úkazy sklenout do jednoho oblouku; kdy navíc konkrétní děje již dávno jaksi mohly ztratit svou viditelnost či nosnou funkci.

Zcela jinak (a vzájemně odlišně, ne-li protikladně) se dění promítá do pohledu „na věc“ z obou stran všech konfliktů jejich přímým účastníkům; a potom samozřejmě též jejich „dědicům“.

 

Už třeba může být problémem, kdy 2. světová válka vlastně začala. Nebyl přípravou na ni již zábor Rakouska Velkoněmeckou říší? Nebo potom následně to, jak došlo k revizi hranic ČSR odstoupením jeho pohraničí ve prospěch okolních států, včetně opět Německa? Anebo teprve o půl roku později – k 15. březnu 1939 – úplná likvidace ČSR? Či až vpád do Polska na podzim 1939? Protože teprve tento vojenský útok Německa konečně vyvolal u dvou západoevropských velmocí významnou diplomatickou, i když ne hned účinnou vojenskou reakci? Teprve tento válečně vyhlížející „krok“ vedl k tomu, že Francie a Velká Británie vyhlásily vůči Německu válku. Nikdy poté se v českých zemích nebo na Slovensku nemluvilo moc o tom, že a proč v té „polské válce“ se taky z východu přímo angažoval SSSR. A že třeba Sovětský svaz se touto zkušeností kolem Polska dále inspiroval svým dalším válečným dobrodružstvím, a to napadením Finska jen o dva měsíce později! (Přitom tu byly ještě z léta 1939 průkazné vzájemně přátelské kontakty mezi Německem a SSSR: neboť tyto dva státy spolu 23. srpna (fakticky v časných ranních hodinách 24. srpna) uzavřely – v Moskvě! – smlouvu o neútočení a na závěr vojenské porážky Polska německá „Třetí říše“ navíc 28. září 1939 uzavřela se Sovětským svazem dokonce smlouvu „o přátelství“ a další „spolupráci“; opět v Moskvě, dokonce za osobní Stalinovy přítomnosti.)

Tak, jak to teď bylo napsáno, zůstalo skryto, že britská a francouzská diplomacie do 21. srpna 1939 jednaly se Sovětským svazem, aniž oboustranně bylo (a je) dostatečně jasné, čeho chtěly (a mohly) upřímně obě jednací strany doopravdy vzájemně dosáhnout.

Francie byla následně v té válce během šesti týdnů poražena. (22. června 1940 byla podepsána kapitulace Francie v Compiègne; Hitler takto triumfoval nad historickými stíny 1. světové války). Hitler zřejmě tehdy rovněž usiloval o ukončení té války; vždyť teď byla Velká Británie vůči Německu bez spojenců…! Včerejšky rozhodně nepředurčují, co se může stát „zítra“. Ještě než došlo k úplné porážce Francie, v Itálii Mussolinimu vzrostla chuť na podíl na možné kořisti a vstoupil počátkem června 1940 vojensky do války proti Francii. Italská vojska ji napadla z jihu. V Evropě takto byla najednou určujícím činitelem „Osa“ Berlín – Řím. A možný „německý mír“ v Evropě na obzoru. A rovněž možná další územní a ekonomická kořist v severní Africe. Kdopak mohl zrovna tehdy přijatelně tušit, že zhruba do roka (a pak navíc jen o dalšího půl roku později) „osud“ nemálo zamíchá kartami…?

Stalin zřejmě počítal s tím, že ta smlouva s Německem vydrží. Jenže 22. června 1941 Německo bez vypovězení války napadlo SSSR; takže v Evropě byla odkryta „druhá fronta“. SSSR se ne vlastním přičiněním najednou stal spojencem „Západu“. (Teprve po půl roce od začátku tohoto německého vpádu se podařilo u skoro úplně obklíčeného Leningradu zastavit tu zatím na východě probíhající a na západě tak jedinečně odzkoušenou „bleskovou válku“.)

Kdo by býval ještě během roku 1941 očekával, že zrovna Japonsko napadne USA? Stalo se. 7. prosince 1941 Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor. Najednou tu byla na jedné straně „osa“ Berlín-Řím-Tókjo; a na té druhé Britové získali ne vlastním přičiněním územně, lidsky a ekonomickým potenciálem dva významné spojence: SSSR a USA.

Divme se, že SSSR v květnu 1945 trval na sovětsky zvýrazněné režii konce 2. světové války, když málem celé čtyři roky v Evropě ta tíha války spočívala především na SSSR, ať se již předtím událo během srpna 1939 v Evropě cokoliv (za přímé Stalinovy asistence; ne-li navíc až do předjaří roku 1940 či po sám práh léta 1941 a zcela mimo jeho „režii“). Takže potom tu taky máme dva konce té světové války; hned 7. května 1945 v Remeši a potom v Berlíně o den později (jak jsem o tom psal v BListech: Kdy to opravdu bylo? k datu 8/5/2020, když i v ČSR a v ČSSR nejen reformované datum na „9. května“ mělo možná interpretačně zvláštní a nikoli běžně rozpoznanou příchuť).





1
Vytisknout
10777

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020