Proč si populisté přejí multipolární svět

6. 5. 2020

čas čtení 5 minut
Aspirující autoritáři mají dost liberálního řádu a těší se na nové patrony v Rusku a Číně, upozorňují Alexander Cooley a Daniel Nexon.


Zatímco se v Evropě zhoršovala koronavirová krize, srbský prezident Aleksandar Vučić spustil sžíravý útok na Evropskou unii, když tvrdil, že "Evropská solidarita neexistuje. To je pohádka na papíře," a pochválil Čínu za ochotu pomoci během pandemie. Dokonce i italští politici, kteří normálně EU podporují, se připojili k populistickým protějškům při vychvalování Číny a kritizování Brusele, když Peking dodal kriticky potřebné vybavení, poté co EU zpočátku selhala.

Tyto události podtrhují sílící dojem, že mezinárodní řád se nachází v bodě zlomu vyvolaném okázalým nedostatkem vedení na straně Trumpovy administrativy; agresívní čínské úsilí vychválit svůj politický model a svůj status poskytovatele; a možnost, že pandemie může vyvolat sílící politickou reakci zaměřenou proti politickému, ekonomickému a kulturnímu liberalismu.

Tyto tlaky se ve skutečnosti od sebe zásadně neliší. Srbský a italský příklad osvětlují důležitou, ale často přehlíženou spojitost mezi úpadkem americké hegemonie a nástupem populismu. Navzdory důležitým regionálním, kulturním a politickým rozdílům mnozí současní populisté chválí multipolaritu - mezinárodní systém složený z vícera velmocí namísto jedné nebo dvou supervelmocí. Dělají to v rámci rétorické aspirace, vize globálního řádu, která privileguje národní suverenitu před liberálními právy a hodnotami, a považují to za nástroj k posílení volnosti jednání prostřednictvím hry s alternativními dodavateli. Tento multipolární populismus se rychle stává klíčovou součástí slabikáře současného populismu.

Jak tvrdí politický filozof Jan-Werner Müller, populisté na celém světě sdílí specifickou formu personalizovavé politiky identity - která je rétoricky protielitářská a antipluralistická a zdůrazňuje vlastní morální nadřazenost, zatímco politickým protivníkům upírá i základní legitimitu. Jakmile se populisté dostanou k moci, snaží se erodovat nezávislost politických, právních a ekonomických institucí; zmocňují se státního aparátu, aby vybudovali patronizační sítě, které zajistí loajalitu klientů. Toto úsilí je prováděno za cenu obětování zranitelných obyvatel a komunit.

Kritickou součástí domácí politiky náhrady zboží je, že populisté tvrdí, že jejich pragmatické nadbíhání neliberálním nebo autoritářským státům jim umožňuje širší rámec partnerství a mezinárodních sítí. Fakt, že noví partneři jako Čína a Rusko jsou autoritářští, se stává v celkovém součtu politickým pozitivem: Jde o signál, že populističtí lídři jsou pragmatičtí a oddaní ochraně národních zájmů - protože jsou dost flexibilní, aby našli nové partnery schopné dodávat zboží.

Aktivní prosazování partnerství s novými poskytovateli zboží také populistům umožňuje, aby věrohodněji zpochybňovali existující dohody a partnerství. Po kolapsu SSSR USA využily svého postavení jediné supervelmoci k rozšíření sítě bezpečnostních vztahů a aliancí po celém světě. To se netýkalo jen rozšíření NATO, ale po 11. září také vytvoření důkladné sady bezpečnostních partnerství a dohod o globálním přístupu napomáhajících v globální válce s terorismem.

Oponovat přizpůsobení se USA znamenalo nést mezinárodní a domácí náklady. S několika pozoruhodnými výjimky se režimy co nejvíce snažily být s Washingtonem zadobře. A on na oplátku pokračoval v tvorbě skutečně globálního bezpečnostního řádu soustředěného kolem Spojených států.

Nyní se okolnosti změnily, často dramaticky. Lídři a zejména populisté vidí partnerství se Spojenými státy jako příliš omezující. Například Duterte, Erdogan a Orbán se všichni dostali k moci ve státech, které byly plně integrovanými členy bezpečnostního uspořádání v čele s USA. Všichni nyní poukazují na potenciální bezpečnostní vztahy s Ruskem a Čínou jako na to, co představuje možnost větší vyváženosti, pokud ne úplného odchodu z tohoto uspořádání. Duterte dokonce zrušil smlouvu Visiting Forces Agreement, poté co Washington odmítl vydat víza jednomu z jeho politických spojenců.

Konečně odvolávání se na multipolaritu populistům zjednodušuje odmítání vnější, většinou západní kritiky jejich domácích praktik vládnutí. Když byl Západ dominantní, i autokrati museli přijmout významné zásahy do vnitřní suverenity - jako kritické volební pozorovatele, nevládní organizace financované ze zahraničí a západní novináře. Nyní napodobují ruské a čínské praktiky a tyto aktéry zakazují a potlačují. Ospravedlňují své konání jako způsob ochrany národních hodnot a zájmů.

Globální dopad pandemie COVID-19 na první pohled tuto dynamiku posiluje. Uzavření hranic a omezení mezinárodní ekonomické výměny zvyšují přitažlivost narativu národní pevnosti. Jak tvrdí politolog Ivan Krastev, představuje to vážnou výzvu integritě Evropské unie.

Pro malé státy se multipolární populismus může ukázat sebevražedným. Je totiž jedna věc vyhýbat se mezinárodním liberalizačním tlakům, ale jiná, když se noví patroni začnou dožadovat projevů přízně. Navzdory obraně suverenity jako mezinárodního principu na straně Pekingu jeho praktiky vůči klientům naznačují, že nakonec využije svých pák způsobem neméně přinucujícím než ostatní velmoci. Moskva již předvedla svůj nedostatek ohledů vůči suverenitě klientů a partnerů. Možná, že někteří multipolární populisté shledají výměnu národní autonomie za svobodu dobývat rentu pohodlnou, ale jinak mohou objevit nostalgii po starším řádu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4223

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020