Jak se tam dostali?

7. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 8 minut
 

To je tedy „řeč“! A „informace jak bejk“, že? Za prvé KDO? Viďte? Potom KAM? No a ovšem teprve pak: JAK? A jako kdyby bylo úplně vedlejší: KDYPAK?!

Začnu přibližně: zhruba před 60 000 lety (i když ani o tom řeč původně zatím vůbec nebyla). Jde tentokráte o střední dobu kamennou. (Mám teď raději napsat „mezolit“?) Rovněž se jedná o tehdejšího našeho předka, který už měl nějakou dobu za sebou od časů, kdy – jak se můžeme v nejedné moudré knize dočíst – se vydal na cestu do světa zrovna teď toho zrovna zmíněného předka ještě vzdálenější předek z Afriky.

 

Celkem na to moc ten „výletník“ dorazivší na východ Asie vybaven ještě nebyl a ani být nemohl; ani zkušenostmi, ani materiálně. Významné pro tehdejší citovanou dobu ovšem bylo, že tito taky zčásti naši předkové (a nestyďme se za ně!) už dokázali z vhodných vyvřelin (především obsidián) vyrábět jejich šikovným odštěpováním nástroje, jimiž pak dokázali potřebné další materiály řezat či krájet a rozmanitě zpracovávat. Při té cestě z Afriky ne všichni se vydali hned dál, směrem do dnešní střední, ne-li také východní Asie. Ale mnozí si nedali pokoj a putovali jakoby snad trochu blíž směrem ke slunci. Aby se snad přece jen konečně aspoň trošičku zahřáli? Vždyť také byla skoro pořád neslušná tehdy zima během té cesty (4. doba ledová). Už ten pohyb zahříval tělo na té cestě pořád dál. (Pro účely této rozpravy a abychom se dále nerozptylovali, raději hned připojme, že už jsme jakoby nasměrováni na současný Dálný Východ. Inu ovšem: před 60 000 nebo nanejvýš 65 000 lety!

Takže zrovna v reprezentativním obrazném zastoupení jsme – před oněmi „62 499“ lety – už na březích dnešního Tichého oceánu, že? Dnes bychom museli konstatovat, že od břehů Asie k Austrálii máme stále teď nějakých 463 km, tj. skoro půl tisícovky km. O tom ovšem neměli ti naši dávní turisté nejmenší tušení. Navíc neměli sebemenší zdání o tom, že v jednom směru byli na tom – na rozdíl od svých příštích různých potomků – nesrovnatelně líp: v té stále „ledové“ době ledu přibývalo, ale mořské hladiny potom ubývalo, takže ta mořská hladina byla o zhruba 84,999 metrů níže, než je dnes. Takže zároveň – třeba břehy té nynější Austrálie – byly opět nesrovnatelně blíže a rozložitěji, než jsou dnes. Z vhodného stanoviště by byla Austrálie „na doskok“ jen nějakých 90 km naší dnešní míry, i když i tak zůstávala v nedohlednu. (Nezapomínejme, že Země je kulatá, takže nižší objekty se komukoliv brzy ztratí z dohledu; a ty vyšší se schovají za obzor později.) A ovšem, taky teď nezapomínejme, že TAM ještě nejsme! Kdepak? No ovšem: v Austrálii. Mluvme nyní jakoby o zemi „Sahul“, mající jako světadíl mnohem větší celkovou plochu, protože ta hladina světových oceánů byla skoro o sto metrů níže než dnes.

Nuže, taky se aspoň trochu někdy divme. Ti dávní turisti, když se dostali až tam, kde končila pevnina, už si to zřejmě nedali vymluvit, že lidskému putování konec nikdy nebude. (Aniž již tušili, že my pro to máme přece tu svou „věčnost“!) A možná si tehdy taky mysleli, snad bude tepleji tam vpředu před nimi, i když tu zatím jako překážka bylo to moře. Na dohled byly různé – i tehdy – ostrovy. I když (opět na rozdíl od dnešních časů) byly mnohem větší než ty dnešní! Více vykukovaly zpod tehdejší níže se nalézající mořské hladiny.

A teď pozor: o čem má být vůbec řeč? Čím je fakticky podložená, aby pokračovala? A aby nebyla zbytečným a bezvýchodným vyprávěním?

Jakoby nestačilo, že nálezy pozůstatků po člověku třeba na Nové Guineji máme z doby právě před těmi zhruba 60 000 lety a že tehdy to byl s dnešní Austrálií jeden pevninský celek. Dali jsme mu výše jméno „Sahul“. Ale máme – zničehonic – navíc závažnou otázku: jak se tehdy tam přes ty mořské nástrahy ti dávní lidé vůbec dostali? Nejen technicky ovšem. Také psychologicky.

Vydejte se někam naslepo, když netušíte, zda se budete moci vrátit, protože nic k zakotvení či přímo k pobytu tam dál automaticky vůbec nemusí být! Navíc ovšem – že by šlo o obhlídku jen na pár dní, když netušíte, kam vás může zavanout vítr, ne-li uragán – musíte mít s sebou nejen jídlo, ale rovněž tekutiny k pití v odpovídajících nádobách, přičemž v dobách kolem toho mezolitu ještě lidé nedokázali zvládnout zhotovení ani hliněné nádoby (aniž bychom se zmiňovali už o kovu, ne-li taky o skle či dokonce plastu; a s možností přijatelně takovou nádobu uzavřít).

Nu ovšem: neřekli jsme si, jaké plavidlo mohlo být tehdy k dispozici. Mimochodem, museli si je zhotovit sami vlastníma rukama a vlastními nástroji. Z čeho? Asi z bambusu. Nemalý problém by ovšem tu byl s tím, jak jednotlivé díly vzájemně pevně spojit. Nemělo přece jít o jízdu na pár chvil a jakoby jen na nějakém rybníku. Které rostliny byly tehdy k dispozici v takové dispoziční kvalitě, aby z nich mohla být spletena silnější vlákna, kterými by se ty jednotlivé díly bambusu provázaly? Aby přitom mořské vlny vzájemnou vazbu jednotlivých částí nerozvolnily?

Lidově se říká, že takové programy jsou „vo hubu“. Navíc pár desítek výchozích kilometrů muselo být zřejmě uskutečněno nejdřív na zkoušku, nejen plavidla; ale také, zda se vůbec ve zvoleném směru ukáže nějakými vrcholky hor nabízející se další potenciální cíl. Úplně bez nějakých povzbudivých náznaků vydat se do neznáma by bylo neodpustitelné riziko. I kdyby tam dál někde byla další země, nebylo navíc předem automaticky dáno, že na tom dalším místě bude voda a zdroje potravy! A kdyby bylo nutné se vrátit, zda by to bylo ještě možné na původním plavidle; už kvůli místním podmínkám, tam o nemalý kus prostoru dál. (A opět: zůstává otázka možného proviantu, který by měl dát ten zatím kýžený cíl!)

Takže nezamluvme to. Mohli se lidé dostat směrem na východ či jihovýchod tak daleko? A jak? Když se tam ale přece dostali!

Možná ne hned napoprvé. Ale jakmile tu jednou byla ta výzva jít zřejmě dál vstříc slunci a možná i nějaké další znaky slibující možnou další migraci, „muselo“ nakonec dojít k pokusu učinit nemožné, které se splnilo.

A o 60 000 let později bádejme, jak vůbec k tomu výše zmíněnému dobrodružství mohlo dojít, když k tomu nepředvídatelně jednou tak dávno skutečně došlo. Co všechno člověk nedokáže! (Jak již jmenovitě „Homo sapiens“, ale i jeho rozmanití příbuzní; včetně těch, jejichž kosti daly o sobě nedávno vědět, jako třeba míň z těch dalekých ostrovů Homo floresiensis, a kéž by brzy víc Homo denisoviensis ze Sibiře…)

(Se zcela jinými výchozími perspektivami a vybavením se na mnohem delší pouť vybavil mnohem blíže k našemu času, rovněž málem s bláznivým odhodláním Cristoforo Colombo, aby – s opačným zeměpisným nasměrováním – uvedl opět jednou jedinečný příklad odvahy, která ale tentokrát už svůj cíl znala předem, i když ho nedosáhla.)

A jak se tam ti „průzkumníci“ před 60 000 lety na Sahul dostali? To se zatím s přijatelnou jistotou neví. (Ani se neví, kudy a jak se nakonec plavili, aby nakonec mohli realizovat počin, který je pro nás – kéž by dočasnou – záhadou.)


0
Vytisknout
7054

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020