Kafkastán, země, co taví vtipy v horory

7. 12. 2020 / Milan Čech

čas čtení 9 minut
Znáte ten starý vtip o člověku co hledá ztracený klíč ne tam ve tmě, kde mu upadl a kde s velkou pravděpodobnosti je, ale kus vedle, pod lampou, protože tam se hezky hledá?

Nedá se vyloučit, že ten vtip jsme, díky našemu státně oligarchickému molochu, co už je jedním kooperujícím organismem, dokázali přenést na kolektivní level. A tak se v případě otravy Bečvy nehledá tam, kde se otrava stala a kde je pravděpodobný původce. Tam je tma, tma, která je nutná, aby Nejvyšší mohl být dál nejvyšším, tam je hledání na základě seberegulačních mechanismů vyšetřujících nepatřičné.

A tak se celý státní aparát přesunul převážně pod rožnovskou lampu, kde sice klíč k záhadě té první a jediné obří otravy být nemůže (není technicky možné, aby kyanid či jiná látka překonala přes 3 km dlouhou trasu, a až pak náhle usoudila, že rozjede otravu tak, aby poškodila nebohou firmu, jejíž výpustě začínají právě někde tam), ale i tak je hledání tam lepší.

 

A tak se nesmyslně hledá pod tou lampou, včasně, aktivně, silně, s nasazením institucí, lidí a prostředků. Hledá se tam krásně a svobodně, není tam nikdo, kdo by se mohl nadstandardně bránit nebo zdržovat, někdo, komu by inspekce, policie, ministr atd. museli zobat z ruky.

Báječné místo k hledání, a tak se tam vyřádíme a těsně před posvátným vánočním časem, kdy se politika a ekologie patrně řeší především, vám dáme vědět...

A budeme pod tou lampou hledat a šťourat často, odvezeme pár lidí k výslechům jako zločince ...

Hledání tam je, díky světlu našich osvícených mocných, příjemné a oni s ním, narozdil od tmy, vyjadřují spokojenost. Jen by rádi, aby se něco už sakra našlo, když ne původce té obří otravy, tak alespoň nějakých marginálních pochybeni, ať to vypadá, že když se pod lampou našla korunová mince, použitý kondom, posmrkaný kapesník nebo netoxická pěna, musí tam někde být i ten klíč k otravě!

Tlak na nalezení něčeho zde je enormní, ministr jezdí tam a zpět, aby motivoval jedny a odváděl pozornost druhých.

Motivovaní, jako pejsek, kterého páníček drbe, se snaží, snaží se tak, že nevinní lidé u té lampy, co uvnitř své duše samozřejmě vědí, že jsou nevinní, se cítí jako postavy v Kafkově románu a nechápou, jak se jim něco takového mohlo stát.

Jsou sami, cítí se bezbranní, bez pomoci. Nechápou, proč největší stres jejich života vyplývá ze zdánlivě nevinného faktoru - pracovat nedaleko firmy oligarchy, co si se státem, za pomoci prezidenta, hraje jako kočka s myší. Nevinný mladý člověk, strádající každým dalším nesmyslným hledáním a dozorováním pod tou lampou se dle dostupných informací stával stále zkroušenějším, až spáchal sebevraždu. Zdá se, že než být kafkovskou postavou, volil raději nebýt. Sebevražda. (Josef K. z Kafkova Procesu byl shodou okolností také třicátník.) 

A tady vtip přestává být vtipem, tady se stává hororem, individuálním, rodinným, společenským. Je docela dobře možné, že hororem natočeným podle skutečné události. Pak ti, co tuhle možná zástupnou šarádu rozehráli, jsou z morálního pohledu za jeho smrt odpovědní. Jsou skutečným důvodem jeho smrti, bez jejich her by se rozhodnutí pro nebytí s největší pravděpodobností nestalo.

Je jasné, že jim to nevadí, oni nevěří v nic, jen v nejvyšší Zákon zachování moci. Budou z pozice síly štěkat a žalovat všechny, kteří si dovolí vyjádřit pochybnosti nad zbytečnou smrtí a možnou, minimálně morální, spoluúčastí na ní. Očekávané radostné rozhřešení- viník neznámý si nenechají narušit ničím a nikým.  

Vím, že to tak nyní nevypadá, ale svět je nakonec spravedlivý, ti s krví na rukách nebudou šťastní, ani kdyby ovládli celý svět, a všechno a všichni jim patřili jako jejich otroci. Naopak, i někde v jejich mysli je, pod vrstvou balastu a sebe-iluzí, vědomí všech hrůz, co nesou jejich jména, a ty hrůzy jsou to jediné, co je opravdu jejich, ne majetek, ten zůstává tady, v kvantové fikci hmotné reality.

To, co jsme a co děláme, je to jediné doopravdy naše, co si v batohu vláčíme neustále s sebou. Lidé, kterých si většina světa váží nadevše, dokonce tvrdí, že ani smrtí se tohoto batohu na zádech nezbavíme, právě naopak.

Věřte, že není snadné s tím obsahem něco dělat, a tak je nekonečně rozumnější do něj alespoň nic kontaminovaného a toxického nepřidávat. I ten právě teď nemocný holdingový vrabec pravidelně létající nad lampou vám potvrdí, jak to nesprávné, vylhané a zmanipulované tíží a poškozuje, třeba zdraví. Jak obtížné je něco s tím dělat, nějak tomu uniknout, protože víte, že případné náhlé prozření k Pravdě by bylo i koncem té rafinované pozitivní sebe-iluze Já, kterou si tak pečlivě dekády pěstujete a milujete ji nadevše. Doufejme, že snad alespoň ti nebozí mrtví, u kterých je ve spisu Pána Boha-karmy u spolupříčiny uvedeno i vaše jméno, mají schopnost tou iluzí otřást. 

Je mi moc líto, že jsem se svou snahou o skutečné a na státu nezávislé vyřešení kauzy na Bečvě neuspěl. Nevím, jestli byla šance Vám (bohužel neznám Vaše jméno) tím zabránit v tom nevratném a tragickém činu. Měl jsem se snažit víc, my všichni jsme měli. Je mi to moc líto, omlouvám se.

Omlouvám se i za svůj podíl viny na tom, že jsme nechali pád téhle země dojít tak daleko, že jediné řešení, které jste v tom kafkovském zvráceném prostředí nejspíše viděl, bylo to, co jste zvolil. Možná, že za dvacet let, které to v téhle zemi obvykle trvá, Vás a váš čin lidé pochopí a pochopí i to, čím pro ně měl být, kdyby byli nesobečtí, moudří a aktivní.

Bohužel, myslím, že si teď opět vyberou dekády klopení hlav, relativizace, zpochybňování a pohodlnosti. Osobně to už nedám, a tak Vám děkuji za to, že teď, po mnohaletém stádiu pochybností a zvažování, už skutečně vím, že tohle už není moje země a je třeba sbalit kufry a jít jinam. Tahle země je už těch, na které se nemohu ani podívat. 

Je sice možné, že se jednou zbavíme některých ze současných všehoschopných mocných, ale tím se nezbavíme nemocného národa, který si je dobrovolně vybral, i když věděl, kým jsou (zaklekávání a ničení firem, atd.). Ti si nikdy nepřiznají omyl, a budou tak vždy už jen měnit barvy dresů stejného zla. Tahle země, až do katarze, co bude strašně bolet, bude už jen padat. Bude se s Polskem a Maďarskem rvát v lokálním závodě o to, kdo je v tom pádu nejrychlejší. Pakt ODS - ANO o daňovém blahobytu pro oligarchy a o státu, co nemá na nic lidem prospěšného, začíná vyprávět jeden z možných budoucích příběhů o zmařené možnosti pozitivní proměny.

Po těchto událostech už ani vy nemůžete nikdy vědět, jestli tou další postavou Kafkova románu nebudete právě vy. Šance je 1:10 000 000. Kam se hrabe pravděpodobnost hlavní výhry ve sportce.

Tragickým činem, co se stal, se situace posunula dále, jestliže se kdysi mohlo jednat "jen" o snahu vyhnout se těsně před volbami špatnému PR plynoucímu z otravy řeky, nyní i po těchto strašlivých událostech je pro oligarchii již naprosto nezbytné nebýt s otravou spojována, proto právě teď udělají cokoli.

Nové zvrácené modely chování a manipulace, co se tím naučí, se jim zalíbí a budou je dál používat jako standardní. A tak to půjde ve spirále dál a dál, a masochisté tu budou mít co nadšeně sledovat. Čas boje s tím pro mě skončil uvědoměním toho, že boj proti dobrovolné volbě lidí je přeskakováním lekce, kterou lidi potřebují, a nikdo ji za ně svým tak trochu elitářským bojem nemůže absolvovat. Nikdo však nikoho nenutí u té lekce být také, pokud ji vidí a nepotřebuje ji.

PS: Pro případ, že mě nějaký zastánce oligarchie vidí jako osobu, které má být nějak pomoženo k odchodu z tohoto kafkovského světa, uvádím, že jsem si jako občan EU vědom snadné možnosti stěhování do vybrané civilizované země… A kdo ještě má naději a možnosti, ten nevratná a konečná řešení nevolí. 






0
Vytisknout
10932

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2020