Globální oteplování, Nathaniel Rich a konec osvícenské iluze

3. 8. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
V letošním mimořádně suchém a horkém létě New York Times publikovaly rozsáhlou stať Nathaniela Riche, která mapuje okolnosti, za nichž lidstvo na přelomu 70. a 80. let nevratně propáslo šanci zabránit globální změně klimatu ZDE. Nejstarší americký politický paper o skleníkových plynech určený prezidentské administrativě podle Riche pocházel již z roku 1965 - a to znamená, že ani za půlstoletí nedokázaly vědecké argumenty vyprovokovat politické rozhodnutí s uspokojivým praktickým dopadem. Slabá, právně nezávazná a fakticky nevynutitelná Pařížská dohoda z roku 2015 by už zřejmě nedokázala dosáhnout ani omezení nárůstu průměrné globální teploty o dva stupně, i kdyby ji cíleně netorpédoval Donald Trump.


Vědomím, že se lidstvo vlastním přičiněním (rostoucí produkcí skleníkových plynů) řítí do katastrofy, která nakonec může přinést i konec vyspělého civilizovaného života, nemluvě o vážném riziku vymření lidského druhu vůbec, disponovaly elity přes padesát let. O rizicích se mezitím velmi mnoho psalo i mluvilo, řada lidí varovně hrozila ukazovákem, rýsovaly se pomyslné čáry stanovující budoucí vzestup hladiny oceánu, pokud se nic podstatného neudělá. Aktivisté propagovali ekologicky příznivý životní styl a současně se snažili lobovat u politiků i firem za změnu neudržitelného ekonomického modelu. Výsledek? Nejpravděpodobněji dojde ještě do konce století k nárůstu průměrné globální teploty přibližně o tři stupně, což se stane prvním krokem k další destabilizaci klimatického systému Země.

***

Sedlinu někdejšího osvícenského racionalismu v současných sociálních vědách představuje takzvaná teorie racionálního aktéra. Podle této abstrakce lidé zpravidla jednají rozumně, kalkulují starostlivě možné výnosy a ztráty a rozhodují se na základě pečlivého vyhodnocení různých pro a proti.

S pomocí teorie racionálního aktéra však rozhodně nelze adekvátně popsat přístup elit ke klimatické změně od roku 1965 - ale ani "zdravý rozum" dnešního průměrného voliče populistů, který bývá velmi často současně popíračem změny klimatu jako takové.

Lidé jako "elita" i jako "lid" se v kauze změn klimatu nedokázali přiblížit ideálu racionálního aktéra ani dost málo. A v tomto smyslu i nepatrný zbytek osvícenských ambicí, který měl ještě konzervovat mýtizovaný racionální aktér, bere za své. Pravda totiž je, že velká většina lidí po řadu let, vědomě či nevědomě, informovaně či neinformovaně, důsledně či s polovičatým moralizováním, usilovně pracuje na tom, aby již život dnes nastupující generace byl mnohem a mnohem obtížnější a méně kvalitní než ten, jaký vedli její bezprostřední předchůdci.

***

Tradiční teorie demokracie, které legitimizovaly liberální systémy tak či onak upravenou analogií s vědeckým poznáním nebo jiným typem nezaujatého hledání pravdy (Popper, Habermas), se s ohledem na klimatickou politiku či pod kritikou epistokratů definitivně rozkládají na prvočinitele. Je nad slunce jasné, že ani v soudobé demokracii už nezaujaté hledání pravdy nepředstavuje žádný podstatný, společensky výrazně kladně hodnocený faktor. Pěstování skupinových iluzí a neochvějná loajalita k nim v současných západních společnostech váží mnohem a mnohem více, než nějaké "falzifikace" či sen o "mocensky neovlivněné komunikaci".

Stále více se stává zřejmým, že se současné společnosti klíčovým ambicím osvícenského racionalismu vlastně už na hony vzdalují. Nepodařilo se ani za celá staletí naučit většinu lidí umění samostatně a kriticky používat vlastní rozum. Dnes jsou z nich ponejvíce nadšení masoví spotřebitelé splašků manipulativně šířených sociálními sítěmi a řetězovými maily.

V takové situaci se i kdysi tak progresivní environmentální hnutí zřejmě z čiré beznaděje postupně zanoří nazpět do předosvíceneckého světa slepé víry a mýtu.

0
Vytisknout
9640

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2018