Důchodci jen nastražili vděčně uši?

26. 8. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut

 

(Ještě neodezněla ta povzbuzující sémantika „rouškovného“?)

Možná že zrovna o té poslední neděli (23. 8.) nejedno srdce zaplesalo, pokud zrovna jeho nositel či nositelka byli zlákáni k televizní obrazovce k diskusnímu programu „Otázek Václava Moravce“. Neboť se tam začalo naléhavě hovořit o důchodech. Nebylo možné nevšimnout si pí. ministryně Maláčové a jejího jednoho projektu. Ne že by to byl námět jen „pro ty staré“. Každý, kdo se vyhne malérům se zdravím, měl by mít vyhlídky na stále delší období života strávené „v penzi“; a potom ovšem každý takový „důchodový“ měsíc by měl být zaštítěn slušnou „penzí“. (A nemalujme si hned čerta na zeď s koronavirem!)

 

Jen uvažme: Ještě před sto lety si třeba zrovna v Evropě lidé moc důchodů (či „penzí“) neužili, i když už před 1. světovou válkou leckde rozmanité typy „pojištění“ začaly vznikat; včetně finančních podpor na stáří. (A nepřipomínejme si hned, že na konci té zrovna zmiňované války taky navíc došlo k epidemii tzv. španělské chřipky, jíž podlehlo – jak se často odhadem uvádí – mezi 50 až 100 milionů lidí. Čili ta „penze“ nejednou může vypadat taky jako nějaká „loterie“. Je potřeba se jí – pokud možno ve zdraví a s přijatelným materiálním zázemím – dožít!)

Připomeňme si rovněž, že lidí na naší planetě začalo od počátku 19. století „nenápadně“ přibývat. (Až my dnes víme, že je nás za ta dvě poslední století víc jak sedmkrát více.) Protože až do 20. století se děti rodily víceméně spontánně (bez přijatelné umělé regulace početí), ještě „do poměrného nedávna“ bývalo i ve vyspělých zemích mnohem víc lidí v pracovním věku (tj. zhruba 45–50 let) než těch, kteří měli zrovna žít z penze. Ještě „do poměrného nedávna“ (ve 2. polovině 20. století) pouze málo lidí žilo v penzi déle jak 15 let.

Teď se nám průměrná délka života za těch posledních sto let (od roku 1920) z necelých 50 let prodloužila zhruba o 30 let (muži tehdy běžně v průměru žili 47 let, ženy žily o necelé tři roky déle). Přitom postupně, ale nepoměrně ubývá lidí, kteří svými daněmi přispívají do penzijního fondu, který má rostoucí výdaje na penze krýt.

Je rovněž známo, že i prosperující státní hospodářství je mírně (skoro nepozorovatelně) inflační. Z odstupu několika let „kapsa“ spotřebitelů ovšem ví, že to či ono je poněkud dražší. Čili: nominálně tytéž příjmy „časem“ nebudou krýt konstantní spotřebu. Měla by tu být nějaká „valorizace“ těch nominálně týchž příjmů (včetně důchodů).

((S ohledem na to, že a jak se mění příjmy státu také z populačních hledisek [včetně ekonomicko-sociálních podmínek k výchozím počtům zdaňovaných osob] a jaké jsou měnící se požadavky na finanční podporu souboru osob v penzijním věku [což rovněž nejsou předvídatelné, ne-li konstantní parametry; třeba i fyziologicky lepšími předpoklady k delšímu dožití života, ne-li naopak nečekaně propuknuvšími pandemiemi], penzijní politika státu by se měla připravovat k uskutečňování s časovým předstihem aspoň jedné generace.))

Pokud mě paměť neklame, byl tu – též ve shora zmíněné televizní diskusi – citován ministerský návrh na mimořádný letošní příplatek k důchodu 6 000 Kč. Ne že by s tímto návrhem všichni souhlasili. A ne že by nebyly na první pohled i „radikálnější“ návrhy; třeba na celkovou důchodovou reformu (která by samozřejmě jakoukoliv doprovodnou platbu zároveň časově odložila). Přitom má aktuální vláda ČR již předem „naskočeno“ ve dvou fázích z výchozích 300 až na 500 miliard Kč státního dluhu ČR (22. 4. a 17. 7.), takže krytí toho příplatku problémem teď není (citované „rouškovné“ = 18 miliard Kč). (A ne že by nešlo zároveň o předvolební vábení k preferencím pro příští parlamentní volby. Žádná finanční „rouška“ by neměla zakrývat, že nemáme dlouhodobější koncepci ani pro plátce daně, ani pro adekvátní krytí sociálně a ekonomicky „odpovídající“ výše důchodů. S možnými novými úpravami platových podmínek se zřetelem třeba k některým okolnostem, které si vynutila stávající pandemie koronaviru, by se rovněž mělo paralelně počítat.)

Je tu pak ještě jeden možný „sémantický“ – paradoxně znějící – dovětek (bez ohledu na průměrnou výšku vyměřovaného důchodu): Přijatelně „udržitelná“ výše všech stávajících důchodů by měla být procentuálně odvozována z trvale se zvyšujících mezd a platů (se zřetelem na hrubý domácí důchod, atd., nikoli z nějakých „rouškovaně“ odvozovaných a jednorázově přidělovaných částek na připsaný dluh potomkům).




0
Vytisknout
6560

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2020