Lukašenko není Stalin

27. 8. 2020 / Jiří Hlavenka

čas čtení 3 minuty

Tohle je hodně zajímavý rozhovor (a díky Vojtěchovi Boháčovi za něj). Víme tu o Bělorusku málo, a nejspíš vůbec nikdo, ani zevnitř, neví dost. Snad nevadí, když i bez znalosti zkusím trochu fabulačních úvah (diskutujme!) 

Je jasné, že režim stojí na represivních složkách a na ničem jiném. Lukašenko není Stalin a 2020 nejsou padesátá léta - nemá jeho děsivou autoritu, spíš už všechny, s dovolením, se*e.

Ale ozbrojené složky jsou taky lidi, nejsou to monstra ani roboti. (Off topic: proto se dost děsím "drone wars", protože diktátor opírající se o armádu nemyslících strojů je zevnitř neporazitelný; vlastně si myslím že "drone armies" jsou větším lákadlem pro diktátory proti jejich vlastní zemi než jako zbraň do války).

Lidé v ozbrojených složkách mají rodiny, mají manželky, děti, příbuzné, nežijí ve vzduchoprázdnu. Tohle na ně musí mít enormně silný vliv. Vědí, že začali po lidech jezdit tanky a dopadlo to špatně, tak to dopadne špatně PRO NĚ. Oni skončí na šibenicích, zatímco Lukašenko sedne do vrtulníku, zdrhne do Moskvy nebo na Donbas. V podobné situaci jsou mocenské špičky země, až po nižší velitele: i oni vědí, že dnes nastavují svůj život za člověka, kterého nejspíš po těch dlouhých letech už taky moc nemilují.

Hodně to připomíná rumunský Ceausescův režim. Ten stál právě tak na brutální tajné policii Securitate - zřejmě nejkrvavější "státní bezpečnosti" ve východním bloku, která měla na svědomí tisíce obětí a byla by technicky snadno schopná povstání v roce 1989 utopit v krvi. Ale v rozhodujících chvílích, kdy už proti Ceausescovi stály stotisícové davy, se sama stáhla, armáda též zůstala stranou - a Ceausescu, "kůl v plotě", skončil ze dne na den.

V Bělorusku mně přijde jako velice pozoruhodná - a myslím, že to vejde do historie, ať bude výsledek jakýkoli - role žen. Nejen nečekané prezidentské kandidátky, ale celkově aktivní účastí žen na demonstracích. Protože macho prezident ještě dokáže "odpředstírat", že boj proti oponentům (jsou-li to muži) je vlastně taková trochu přerostlá rvačka mezi chlapama: no nějak si to rozdáme, bůhví kdo koho praštil první, pár jich zůstane ležet, normálka, znáte to. Ale proti ženám to najednou nejde, protože žena se nepere. Když bude zásah proti ženám, je každému jasné, kdo mlátil. A opět - ženy, to jsou manželky a dcery policajtů, tajných, vojáků, důstojníků...

Lukašenko, ač už je nepochybně duševně vyšinutý, stále nepostrádá jistou lstivost a kde nestačí sám, tam pomáhá Moskva - pro Putina je vlastně slaboučký Lukašenko, který na něm závisí, ideálním řešením za dané situace. Rozhodnuto není, a rozhodnou to nakonec prostí, řadoví ozbrojenci na ulicích - prostí jsou vždy (emotivně) na straně těch prostých. Stačí, když skloní zbraně, a budou se dívat jinam. Stále v to věřím.

 

 

1
Vytisknout
9264

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2020