Pohrdání není odpověď

26. 6. 2018 / Roman Kanda

čas čtení 3 minuty




Britské listy upozornily na facebookový status Jaroslava Miky, v němž autor rozmlouvá dvěma dělníkům jejich zcestné a naivní názory. Ačkoli jsou Mikovy odpovědi racionální, obnažují zásadní problém, který navíc potvrdila diskuse následující pod oním statusem. Pan Miko poučuje, místo aby bral vážně existenciální jádro výpovědi obou dělníků. Ve zmíněné diskusi se pak naplno rozvinulo pohrdání oběma nejmenovanými muži; objevují se v ní dokonce i vulgarismy a poukazy na údajnou intelektuální nedostatečnost těchto dělníků.



Myslím, že status i diskuse – místy nejapná a místy zlomyslná až pohrdlivá – příkladně vyjevuje radikální rozdělení české společnosti na „my“ a „oni“, které má jednak ekonomicko-třídní, jednak kulturní a sociálně psychologickou povahu. Je pravda, že názory obou dělníků jsou z hlediska racionální argumentace snadno napadnutelné a vlastně neúnosné. Není však podobně naivní i Mikova snaha oba pány poučovat? Může jim sice předvést svou lepší znalost věci, jenže tím oba muže proti sobě spíš popudí a zatvrdí je v jejich stereotypech.

Není totiž pravda, že by přítomnost zahraničního kapitálu byla tak bezproblémová, jak se snaží ve své odpovědi pan Mika sugerovat. Česká republika je jednou z evropských zemí, která je nejvíce postižena odlivem peněz do zahraničí. (V analýze Úřadu vlády z roku 2016 se doslova uvádí: „Míra odlivu výnosů z české ekonomiky je dlouhodobě přinejmenším dvakrát vyšší, než by odpovídalo empirickým a teoretickým předpokladům odvozeným ze situace na vnitřním trhu EU.“) To jinými slovy znamená, že ačkoli se ČR chlubí skvělými makroekonomickými čísly, slušným hospodářským růstem a nízkou nezaměstnaností, nemají tyto makroekonomické údaje výraznější vliv na růst životní úrovně.

Jestliže tedy jeden z dělníků, s nimiž pan Miko hovořil, prohlásí „Už si nepřipadám jako Čech v Česku, všecko vlastní cizáci“, je to sice věta hrubá a politicky nekorektní, má dokonce výrazné xenofobní rysy, ale myslím, že její existenciální jádro spočívá jinde: v úzkosti a frustraci z toho, že i když trávím v práci více hodin než kupříkladu německý dělník, nikdy nedosáhnu jeho životní úrovně; že si mou práci přivlastňuje někdo jiný (není to ovšem obyčejný Němec nebo německý stát, nýbrž vlastníci zahraničních firem).

Pan Mika toto existenciální jádro nezaregistroval a místo toho se věnoval trapnému poučování. Tím ovšem propásl příležitost hlouběji porozumět svému bližnímu. Nenaslouchal mu, jen si potvrdil svůj pocit neodůvodněné nadřazenosti, a ještě se s tím svěřil svým virtuálním přátelům.

Pokud si nedáme tu práci a nevydolujeme z občasných reakcí – pravda, na první pohled naivních nebo přímo odpudivých – jejich existenciální naléhavost, pokud neukážeme na její strukturální příčiny, otevíráme tím sami dveře jejich přeznačení do jazyka politického extremismu.

3
Vytisknout
11133

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018