Strašidlo jménem Marx: polemika s Michaelem Hauserem

27. 6. 2018 / Tomáš Korda

čas čtení 5 minut


Polemika Michaela Hausera s Romanem Jochem dobře vyjadřuje rozpornost Marxova dědictví. Domnívám se, že ani jeden z nich si nakonec tuto rozpornost nepřipouští – naopak ji obcházejí.

Hauser Jochovi vytýká, že ve svém zamyšlení Marxovi upírá lví podíl na takzvaných „evropských hodnotách“, které samozřejmě Joch jako liberální konzervativec hájí. Joch tím pádem prodává západní hodnoty jako hodnoty liberální demokracie, přestože to původně její hodnoty nebyly. Vzpomeňme například, jakou potíž měl J. S. Mill s všeobecným volebním právem. A není to přece ještě tak dávno, co jistý Martin Luther King musel mít sen. Hodnoty západní civilizace si liberální demokracie sice přisvojila, ale ne sama od sebe, nýbrž z donucení. Ať už ji k tomu donutil tlak sociálních hnutí vznikajících od konce devatenáctého století, anebo existence východního bloku jako alternativního společenského uspořádání. Bez umravňujícího tlaku Kinga nebo Marxe by si liberální demokracie žádné hodnoty neosvojila.

 

Hauserova korekce Jocha však není důsledná, protože z Marxova dědictví vyjímá přesně to, co Jochovi leží v žaludku: socialistický režim s miliony lidských obětí. Hauser sice nanejvýš přesvědčivě ukazuje, že tento režim neodpovídal Marxovým představám o socialismu (potažmo komunismu) přestože to byl režim postkapitalistický. Otázka však na druhou stranu stojí takto: je relevantní se na tyto Marxovy představy o budoucím postkapitalistickém světě vůbec odvolávat? Zachrání snad Marxe poukaz na to, že tyto jeho bytostně subjektivní představy neodpovídají pozdější realitě socialistických režimů ve východním bloku? Nakonec samo odkazování se na představy vědomí – byť se jedná představy Marxova vědomí – není popravdě ani moc marxistické.

Pakliže ale připustíme, což by mohl udělat také Roman Joch, že Marx očekával od postkapitalistické budoucnosti upřímně jen to nejlepší, a tedy že měl dobrou vůli vyjít této budoucnosti svou teoretickou praxí vstříc, pak Hauserův odkaz na tuto Marxovu dobrou vůli polemizuje pouze s těmi, kteří Marxe považují za jakéhosi mefista teorie. Potíž je ale v tom, že dost dobře žádným mefistem být nemusel, aby nevědomky ve své teorii nechal otevřený prostor pro její pozdější ideologické využití (spíše než zneužití). Toto využití Marxovy teorie jakožto ideologie ospravedlňující socialistické režimy třeba považovat za čin této teorie a právě tento čin uskutečňující teorii v praxi stojí výš než dobrá Marxova vůle. Pravdou vůle je její čin. Vůle předcházející jednání čili prázdná teorie na papíře není podstatná tolik jako její čin – jako její převtělení v ideologii. Sám fakt, že Marxova teorie přešla k činu a stala se ideologií, je cenné. Vedle umravňování liberální demokracie bylo její činem také ideologické ospravedlnění sovětského režimu.

Když se například Stalin rozhodl pro násilnou kolektivizaci na Ukrajině, říká Stephen Kotkin, nelze z archivních pramenů vyčíst nic, co by poukazovalo na Stalinovu zvrácenou zlou vůli tyranizovat ukrajinský lid. Stalin naopak argumentoval chladně, výhradně Marxem, že přece nelze mít socialismus ve městech a kapitalismus na venkově, protože z těchto kapitalistických vztahů vznikne protisocialistické smýšlení, které bude režim ohrožovat. Proto bude lepší preventivně zasáhnout. Dnes bychom řekli, že Stalin četl Marxe esencialisticky, protože chápal smýšlení (vědomí) jednoduše jako odvozené z ekonomických vztahů (esence). Přestože v Marxovi najdeme pasáže, které se tomuto čtení protiví, podstatné je, že Marxe takto číst lze. Vlastně celý postmarxismus (teoretici E. Laclau a Ch. Mouffe) se odklání od Marxe proto, že takovéto (stalinistické) čtení Marxe je přípustné a nelze ho jednoduše smést ze stolu jako dezinterpretaci. Z toho plyne, že i násilná kolektivizace na Ukrajině patří do Marxova dědictví.

Pokud tedy kolektivizace neodpovídala Marxovým představám o politice budoucí socialistické země, pak je na místě si položit otázku, zda tyto Marxovy humanistické představy vůbec odpovídaly jeho teorii, a zda nepředstavovaly vnější doplněk Marxovy teorie, který z ní však konsekventně nevyplývá? Do Marxova dědictví tak patří nejen to, co Roman Joch nevidí, tedy hodnoty západní liberální demokracie, ale patří do něho také tragédie prvního pokusu o postkapitalistickou společnost. Nelze mít jedno bez druhého, což chce jak Hauser, tak Joch. V tomto smyslu lze říci, že oba vězí ve schématech postkomunismu.

Vykročit až za postkomunismus znamená otevřeně si přiznat, že Marx není mrtvý, což chce Joch, ani živý, což chce Hauser. Spíše – v Derridově smyslu – představuje strašidlo, které nepatří mezi živé ani mrtvé. Je totiž ne-mrtvé. Znamená to, že Marx je ne jedné straně mrtvý a nezabilo ho nic jiného než čin jeho teorie, tedy komunistický experiment. Návrat oživující Marxe tudíž není možný. Na straně druhé však tentýž komunistický experiment svým krachem způsobil, že se kapitalismus znovu stal „jedinou hrou ve městě“ a Marx tak doslova přežil svou vlastní smrt, čímž se z něho stalo ono ne‑mrtvé strašidlo – strašidlo dnešního kapitalismu, v němž není dne, kdy by se nehovořilo o sociálních nerovnostech, robotizaci či ekologické krizi. V této situaci by leckdo chtěl volat Marxe na pomoc, ale ze strašidla se nemůže znovu stát umravňující instance, která postrčí liberální demokracii k progresivní politice. Se strašidlem lze udělat pouze jediné – uzavřít ho v dokonalejší teorii společnosti, než kterou ono samo předkládá.

0
Vytisknout
8297

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018